Proč by dnes lidé měli navštěvovat poutní místa? Nejedná se výlučně o záležitost věřících?

Poutní místa přitahují jak věřící, tak milovníky umění, architektury i zvídavé turisty. Jistě je láká nejen genius loci, ale také umělecká hodnota těchto míst. Vznik některých poutních svatyní totiž spolykal ohromné finanční prostředky. Poutní chrámy byly nezřídka stavěny podle projektů prvotřídních architektů a posléze byly vybavovány díly známých malířů, sochařů i dalších umělců. V tomto smyslu poutní místa představují jedinečná muzea umění, jimž leckteré galerie mohou tiše závidět.

Poutní místa jsou nepochybně velmi kvalitní alternativou k hradům, zámkům a jiným pamětihodnostem, které jsou v turistické sezóně hojně vyhledávané, ba přímo přetížené. Mimochodem, pro tento druh turistiky existuje i zvláštní termín - církevní (poutní) turistika. Zatímco v některých evropských zemích se církevní turistika již víceméně etablovala, u nás se teprve začíná rozvíjet.

Takto jste zamýšlel i svou trilogii Poutní místa Česka? Jako turistického průvodce?

Přesně tak. Mým cílem bylo představit celkem 150 nejkrásnějších a nejnavštěvovanějších poutních míst naší vlasti - v každé knize po 50 lokalitách, s dělením podle krajů. Každé heslo v knize přitom sestává ze tří podkapitol. Nejprve uvádím zakladatelskou legendu - tedy tradovaný příběh, který poutníkům vykresloval okolnosti vzniku dotčeného poutního místa, nejčastěji související s místním kultovním předmětem.

Poté se čtenář dozví o dějinách lokality včetně nejrůznějších historických perliček. Poslední podkapitola je pojata jako prohlídka poutního místa. Zde jsem se ovšem nespokojil s pouhým popisem zvenčí, poutníkovi představuji také současné vybavení kostela, uvádím období jeho vzniku, případně také provádějící umělce a zobrazené postavy či výjevy. Důraz jsem přitom kladl na to, aby byl tento popis srozumitelný i pro ty, kteří se v kostele necítí právě doma. Text navíc pokaždé doprovázejí aktuální fotografie jak exteriéru, tak interiéru příslušného poutního chrámu.

Jak vaše práce přesně probíhala? Když jste si vybral některý kostel, jednoduše jste přijel na místo a nafotil vše potřebné? Podle mých zkušeností bývají kostely v Česku často zavřené.

Abych mohl pořídit fotografie interiéru dané poutní svatyně a následně směl tyto obrázky zveřejnit, musel jsem nejprve získat povolení, a to nejčastěji od místního duchovního správce a také od (arci)biskupství. V některých případech mi vlastní fotografování z bezpečnostních důvodů nebylo umožněno, nicméně i přesto jsme pokaždé našli kompromis, kupříkladu využitím vhodného fotoarchivu. Podmínky fotografování jsou v našich kostelech velmi rozmanité, jelikož tyto objekty jsou ve vlastnictví či správě různých subjektů - biskupství, církevních řádů, kongregací, soukromých osob…

Po získání nutných povolení jsem se na návštěvě a zpřístupnění poutního místa vždy domlouval s místním duchovním. Navzdory jejich ohromnému vytížení byli tito lidé nesmírně vstřícní. 

Když vezmu v potaz, že jste tímto způsobem zmapoval 150 poutních míst, muselo vás to stát ohromné množství času a energie. Takový knižní průvodce u nás dosud neexistoval, že?

S návštěvami poutních míst a shromažďováním podkladů pro trilogii Poutní místa Česka jsem začal v roce 2018. Dosud se podařilo vydat dva svazky, přičemž pro vydání závěrečného, třetího dílu nyní probíhá na portálu Hithit kampaň, respektive předprodej této knihy. V ní bude představeno 50 poutních míst z Moravy a Slezska, přesněji z dosud nepopisovaných čtyř krajů: z Olomouckého, Moravskoslezského, Zlínského a Jihomoravského kraje. Pokud bude sbírka úspěšná, trilogie Poutní místa Česka se stane nejucelenějším průvodcem po našich poutních místech. Něco podobného skutečně nikdo dříve nerealizoval.

Říkal jste, že vznik některých poutních míst vyžadoval mnoho peněz. Kdo tedy poutní místa budoval?

V éře baroka byla nejčastějším stavebníkem poutních svatyní šlechta. Tuto skutečnost na mnoha místech dodnes připomínají erby, respektive alianční znaky nad hlavním vstupem do chrámu, eventuálně u hlavního oltáře kostela. Nádherné poutní chrámy se také mnohdy stávaly místem posledního odpočinku svých mecenášů, případně sloužily jako pohřebiště - památník rodu.

Výmluvný příkladem je bazilika v Jablonném v Podještědí. Stavebníkem zdejšího velkolepého chrámu se stal hrabě František Antonín Berka z Dubé, který byl poslední mužský potomek tohoto starého českého šlechtického rodu. Berka z Dubé přitom považoval Zdislavu z Lemberka za svou vzdálenou příbuznou a z chrámu v Jablonném chtěl učinit nejen významné poutní místo, ale také okázalý památník svého rodu. Pro tento projekt dokonce získal známého vídeňského architekta Johanna Lucase von Hildebrandta.

Poutní místa navštěvovala pouze šlechta? Anebo se na poutě vydávali i další lidé? Jednalo se o masovou záležitost?

Poutní místa navštěvovali (a na poutě se vydávali) zástupci různých společenských vrstev. Co se ilustrace návštěvnosti týče, záměrně si vyberu svého času velmi slavný Bohosudov v Krušných horách. V letech 1653 až 1708 navštívilo bohosudovský chrám více než 1,5 milionu poutníků. Po dokončení nového kostela bylo v roce 1709 zaznamenáno neuvěřitelných 29 tisíc svatých přijímání za jediný měsíc a celkově přes 68 tisíc za celý rok. Již o 11 let později pak počet svatých přijímání dosáhl hranice 100 tisíc přistoupivších ročně, takže termíny poutí jednotlivých skupin musely být stanovovány v dostatečném předstihu, aby nedocházelo ke kolizím.

Poutě jsou dnes formou psychohygieny

Vydávají se lidé na poutě také v současnosti?

Otázce rozumím, nicméně ještě než ji zodpovím, dovolím si jednu terminologickou poznámku. České slovo pouť totiž ukrývá několik významů. Vyjadřuje nejen náboženskou událost, ale také třeba dalekou cestu. Ovšem pod tímto slovem si můžeme představit také kolotoče, cukrovou vatu a střelnici s růžemi z papíru. Není tomu tak náhodou, barokní pouť totiž toto všechno obnášela - pěší putování, náboženský program i případný nákup tematických suvenýrů.

Ale zpět k otázce: Ano, v průběhu roku se koná mnoho pěších poutí, které jsou zakončeny mší v poutním kostele. Některé z nich dokonce vyžadují obstojný sportovní výkon. Na Moravě se kupříkladu koná akce s názvem Železný poutník. Jedná se o bezmála 50 kilometrů dlouhý pochod ze Svatého Kopečku u Olomouce na Svatý Hostýn, který účastníci absolvují v noci z pátku na sobotu, přičemž celá akce začíná a končí mší.

Vytrvale stoupající zájem pozorujeme u Svatojakubské cesty, vedoucí k hrobu sv. Jakuba ve španělském městě Santiago de Compostela, a to včetně větví, které procházejí přes Českou republiku. Obecně lze říci, že několikadenní i delší putování jsou stále oblíbenější, přičemž pro mnoho lidí představují de facto formu psychohygieny. Není proto překvapením, že velmi populární jsou i tuzemské dálkové trasy, na jejichž konci se poutní místa nenacházejí. V mých očích však poutní chrám představuje vcelku přirozený a současně krásný a vznešený cíl dlouhé cesty.

Letos vyšel druhý díl vašeho průvodce po poutních místech v Česku, v plánu máte tři díly. Jak dlouho vám trvalo objet 150 poutních míst?

Přesně 6 let, poutní místa jsem systematicky začal objíždět v roce 2018. Padla na to téměř veškerá moje dovolená a většina volného času. Ve skutečnosti jsem objel asi 200 míst, ale ani to samozřejmě není konečný počet všech poutních míst u nás. Do svých knih jsem udělal výběr těch nejreprezentativnějších.

Jak moc byl fenomén poutnictví v českých zemích rozšířený a kdy zažíval největší rozkvět?

K největšímu rozkvětu poutnictví u nás došlo v baroku - také proto lze v knize najít mnoho barokních novostaveb anebo starších svatyní, které mají barokní fasádu a vybavení. Dá se říci, že to byla "zlatá éra", která začala krátce po třicetileté válce a skončila za Josefa II., což má několik důvodů. Jednak ve válečných letech vždy roste religiozita obyvatelstva, jednak byl na silném vzestupu mariánský kult a obecně úcta ke svatým a samozřejmě v tom roli sehrála také rekatolizace.

Existuje nějaké novodobé poutní místo, které třeba v minulosti tak oblíbené nebylo?

Například kostel Nanebevzetí Panny Marie v Neratově. Je to krásný chrám s prosklenou střechou v Orlických horách a dochází tam opravdu velké množství lidí i z větší vzdálenosti. To místo má zvláštní atmosféru - zvlášť kvůli tomu, jak tam dopadá světlo.

Máte vy nějaké poutní místo, ke kterému máte zvláštní vztah?

Mám moc rád Skoky v západních Čechách a vlastně tam tato moje aktivita začala a vykvetla. Tehdy jsem šel pěšky skokovskou stezku, která vede z premonstrátského kláštera Teplá právě do kostela Navštívení Panny Marie ve Skocích. V cíli mě to tak nadchlo, že jsem si říkal, že bych chtěl chodit i další poutě - že by to chtělo nějakého průvodce. A žádný takový neexistoval.

Jste vystudovaný církevní historik, je přesto něco, co vás při bádání překvapilo?

Když jsem se začal více zabývat barokní religiozitou, tak mě poměrně překvapila čísla návštěvnosti. Nevěděl jsem, že poutě byly tak masovou záležitostí. Například již zmiňovaný Bohosudov u Příbrami v polovině 17. století navštívilo během padesáti let 1,5 milionu poutníků. Pro představu - tolik obyvatel žilo po třicetileté válce v celých Čechách a na Moravě. Musely tam chodit opravdu obrovské masy i z přilehlých zemí, třeba i opakovaně.

Mohli si vůbec běžní lidé dovolit putovat dál než za hranice své obce?

Právě tyto statistiky, které se na místech vedly, dokládají, že poutě byly rozšířené i v lidových vrstvách. Mělo to ale svá omezení - nevolníci byli v baroku svázaní s panstvím, se svým zaměstnavatelem. Pokud vyrazila na vícedenní procesí například celá farnost, zeměpánovi tím pádem odešla značná část pracovní síly, museli tak od něj získat zvláštní povolení. Na druhou stranu mnohdy jim na cestu dokonce přispěl. Delší procesí ale nemohla probíhat třeba v době dožínek, kdy bylo potřeba věnovat se sklizni. To je mimo jiné důvod, proč Josef II. vícedenní poutě zakázal a omezil je na jednodenní - kvůli absenci pracovníků.

Dá se v souvislosti s poutnictvím v baroku mluvit o rozvoji turismu a cestování?

Poutě byly jednou z mála příležitostí, kdy mohli lidé opustit úzký okruh svého domova. Najednou se mohli podívat někam dál než na nejbližší trh. Někteří do nich investovali nemalé našetřené finanční prostředky, a to z různých důvodů. Poutníci, kteří konali pouť za uzdravení, měli pocit, že to zvýší jejich šanci na úspěch. Jsou ale doložené i případy, kdy to lidé brali jako příležitost si cestou trochu užít a upustit páru.

Když se pouť zvrhla v pitku

Takže vlastně můžeme mluvit o zážitkové turistice?

Mám namysli především to, že najednou vypadli z každodenního stereotypu, ocitli se v jiném prostředí, jiné kultuře, zvlášť když třeba putovali na nějaká vzdálenější místa. Nelze si to idealizovat pouze jako zbožnou cestu. Je doloženo, že mnozí vynakládali horentní sumy za jídlo a pití - a to nejen nealkoholické - a podle toho se pak chovali. Navíc si pak na místě kupovali celou řadu předmětů, které si chtěli přivézt domů.

To ale znamená, že do regionu přinášeli finance - mělo to vliv i na rozvoj ekonomiky nebo infrastruktury?

Mít poutní místo na svém panství bylo ekonomicky velmi výhodné. Poutníci se museli nějak stravovat, někde ubytovat, něco si koupili na památku - prostě přinesli nějaké peníze. Takže to bylo velmi zajímavé i finančně. Aristokrati dost často zaplatili výstavbu chrámu na místě zázraku, čímž jednak získali oblibu u svých poddaných a prokázali svoji zbožnost, ale zároveň očekávali, že takové místo přitáhne další poutníky, kteří rozvíří ekonomiku.

To zní, že některá místa mohla vzniknout spíš s finančním záměrem než ze zbožnosti.

V 19. století u nás byly některé případy, kde došlo k nějakému tradovanému uzdravení, zjevení a poutníci tam začali masově docházet. Rozvířila se tam obrovská bublina, která potom splaskla. Například v Suchém Dole na Broumovsku, kde došlo k mariánskému zjevení údajně asi čtrnáctkrát. Bylo to označované jako české Lurdy. V letní sezóně tam docházelo až patnáct tisíc lidí denně. Tamní pivovar měl historicky největší tržby, vznikly tam jarmareční
boudy, celý region se ohromně rozvíjel a zjevení se opakovala. Pak ale proběhlo církevní vyšetřování a závěr byl, že ta "zjevení" byla ekonomicky motivovaná. Poutní místo bylo biskupem zrušeno, ale přesto tam nadále docházeli lidé a musela je dokonce rozhánět policie. Jestli šlo o podvod, nebo ne, to už ale nechám na čtenářích.

Takže poutní místo muselo mít nějaký zvláštní církevně ověřený status?

V minulosti měla poutní místa většinou nějakou zakladatelskou legendu, což byl příběh o zjevení svatého nebo o nějakém zázračném uzdravení. Často vznikal hlavní oltář přesně na místě zázraku a byla tam vybudována kaple nebo kostel. Zároveň muselo takové místo nějak potvrzovat svou legitimitu, například tradovanými opakovanými zázraky - mnoho lidí tam přicházelo s fyzickými nebo duševními chorobami a prosili za uzdravení sebe nebo svých blízkých.

Pokud se to povedlo a někdo to dosvědčil - dost často někdo, kdo měl v tom místě velkou autoritu, například právník, lékař, rychtář a podobně -, bylo to zaneseno do tamní knihy zázraků. Například v Chlumu sv. Máří v západních Čechách je takových záznamů přes 600. Zároveň tam pak poutníci, jejichž přání bylo vyslyšeno, zanechávali votivní dary - to můžeme dnes vidět například u pražského Jezulátka.