Donekonečna se rozprostírající rudá poušť, stáda koz, ovcí a velbloudů, velké večerní ohně, přenosné chatrče spletené z travin a neustálé putování. To byl celý svět malé Waris, která se narodila jako jedno z dvanácti dětí, z nichž později zůstalo jen šest. Ačkoli v somálském kmeni nomádů, z něhož pocházela, měl jednoznačně hlavní slovo autoritativní otec, Waris měla pověst rebela.

Nebála se vzepřít jeho příkazům a měla odvahu vynadat i svému zámožnému strýci, který ji za odměnu, že se pečlivě starala o jeho stádo koz, přinesl místo kožených sandálů ošklivé gumové pantofle. "Začala jsem se se strýcem prát, sápala jsem se po něm, protože jsem byla strašně zklamaná. Zuřila jsem. Kvůli tomuhle póvlu jsem se tolik nadřela? ječela jsem na strýce. Udělala jsem pro tebe spoustu práce a tohle je za to? Za to všechno mi dáš mizerné gumové pantofle? To budu radši chodit bosa - budu chodit bosa tak dlouho, až mi poteče z nohou krev, než bych nosila tohle svinstvo! A ukázala jsem na jeho dar," vzpomíná Dirie ve své autobiografické knize Květ pouště.

Historka o botách ale není jen pouhou epizodou z dětství, vypovídá cosi o zásadních rysech Warisiny povahy - odvaze, hrdosti a houževnatosti. Právě ty jí v budoucnosti několikrát zachránily život.

Byla jsem připravená zemřít

Když se Waris ve třinácti letech dozvěděla, že se jí otec za pět velbloudů chystá provdat za belhavého šedesátníka, rozhodla se utéct. Se svým plánem se svěřila pouze matce, která ji brzy ráno vzbudila a malá Waris se rozběhla do pouště, aniž by věděla, kterým směrem má jít. "Umínila jsem si, že se vydám ke své tetě, matčině sestře, do Mogadišu, hlavního města Somálska. Samozřejmě jsem nikdy předtím v Mogadišu nebyla - nebyla jsem vůbec v žádném městě. Nikdy jsem se také ještě se svou tetou nesetkala. Ale s optimismem mládí jsem cítila, že se mi to nějakým kouzlem podaří," vzpomíná později.

To ještě netušila, kdo se ji cestou, zesláblou a k smrti unavenou, pokusí poobědvat. "Lev na mě zíral a pomalu přivíral své medově zbarvené oči. Moje hnědé zas upřeně zíraly do jeho. Odvrátil pohled. No tak, vem si mě, řekla jsem. Opět se na mě podíval, a pak se znovu odvrátil. Olízl se a sedl si. Pak zase vstal a chvíli přede mnou přecházel sem a tam svým elegantním, smyslným krokem. Konečně se obrátil a odcházel, bezpochyby s přesvědčením, že mám tak málo masa na kostech, že mu nestojí za to, se do mě pustit… Když jsem si uvědomila, že mě nezabije, nijak se mi neulevilo, nebála jsem se totiž a byla jsem připravená zemřít. Ale zřejmě Alláh, který byl vždycky mým nejlepším přítelem, měl pro mě něco jiného v záloze, nějaký důvod, proč jsem měla žít dál."

Pomáhala jsem zedníkům a pak poprvé letěla letadlem  

Její utrpení tím ale neskončilo. Poté, co narazila na stádo velbloudů a celá vysílená se napila od jednoho z nich mléka, zbičoval ji pastýř, který stádo hlídal. Po několika dnech v poušti konečně narazila na vesnici, kde si stopla nákladní auto, jehož pasažéři se jí pokusili znásilnit. Traumatizující zkušenosti unikla jen díky tomu, že nezpanikařila a v nestřežené situaci uhodila násilníka několikrát do hlavy ostrým kamenem, který řidič náklaďáku převážel na korbě. Nakonec dojela stopem až do Galcaia, kde žil její bohatý strýc. Ten ji ale chtěl poslat zpátky domů, a tak se vydala do Mogdišu.

Nějaký čas zůstala u své sestry, která také utekla před despotickým otcem a těžkým kočovným životem. Pomáhala jí s čerstvě narozeným dítětem a s domácností. V podstatě totéž dělala i u dalších svých dvou tet. Aby si vydělala peníze, pomáhala zedníkům. "Vydržela jsem to měsíc, ale pak jsem měla ruce tak rozbité a bolavé, že jsem jimi ani nemohla hýbat. Když jsem skončila, měla jsem ušetřeno 60 dolarů." Peníze Waris poslala po jednom známém matce, ale ta z nich pochopitelně neviděla ani halíř. A pak ji vstoupila do cesty šťastná náhoda. Manžel její další tety měl nastoupit diplomatickou službu v Londýně a potřeboval služku. Waris hned vycítila příležitost a nabídla se. Strýc jí zařídil pas a posadil na letadlo směr Londýn. Poprvé v životě letěla a po přistání v Heathrow poprvé v životě viděla sníh. Neuměla ani číst, ani psát, a dokonce neznala ani hodiny.

Uklízela jsem v Londýně, učila se číst a snila

Čtyři roky pracovala Waris v honosném londýnském domě svého strýce jako uklízečka. Strýc, který byl v Británii velvyslancem, ani chladná a odměřená teta ji nikdy nemohli nahradit matčinu lásku a Waris v koutku duše stále doufala, že se stane něco, co konečně naplní její sen o lepším životě. Pak ale přišla krutá zpráva o smrti její starší sestry a mladšího bratra. Když po telefonu mluvila s matkou, která se po smrti svých dětí psychicky zhroutila, měla pocit, že nic není tak, jak si přála. Dokonce tehdy pomýšlela na sebevraždu.

V tomto domě se ale také poprvé setkala s modelkou Iman, jejíž matka byla blízkou přítelkyní její tety. V té době ji poprvé napadalo, že by bylo hezké předvádět módu stejně jako tehdy už slavná somálská modelka Iman. Rovněž si ji všiml módní fotograf a nabídl jí, zda by pro něj nechtěla pracovat jako fotomodelka. Waris byla ale po všech nešťastných zkušenostech k mužům velmi nedůvěřivá, a tak ho rázně odmítla. Raději se tajně sama učila abecedu a základy angličtiny.

Když strýci vypršel velvyslanecký mandát a odjížděl zpět do Somálska, Dirie se odmítla vrátit. "Osmnáctiletá holka, která nemá kde bydlet, žádné peníze, žádnou práci ani pracovní povolení a neumí anglicky? To je směšné! Pojedeš domů s námi!" snažila se tvrdohlavou Waris usměrnit teta, ale marně. Pokud Dirie vůbec uvažovala o návratu domů, chtěla do vlasti přijet jako úspěšná a bohatá (tak, jak o tom sní každý Afričan), a to zatím nebyla.   

Fotomodelka z McDonaldu 

Aby se nějak uživila, našla si práci jako uklízečka v kuchyni řetězce McDonald. "Myla jsem nádobí, utírala přepážky, drhla grily a vytírala podlahy v nekonečné snaze zbavit je zbytků tuku po hamburgrech. Když jsem večer šla domů, byla jsem umazaná od omastku a páchla po něm," vypráví v knize Květ pouště. Ubytovala se v YMCE, začala navštěvovat školu pro cizince, která byla zadarmo, učila se anglicky, našla si kamarádky a občas vyrazila i na diskotéku. Poprvé se její život neskládal jen z práce.

A tehdy ji náhoda znovu svedla dohromady s oním fotografem. Ten udělal fotku jejího profilu, na jejímž základě se zúčastnila konkurzu na focení legendárního Pirelliho kalendáře. Když ji poprvé uviděl slavný módní fotograf Terence Donovan, nenechal se odradit ani její zcela negativní reakcí, když ji vyzvali, aby si při focení svlékla vršek. Pár dní na to před YMCOU zastavila limuzína a odvezla Waris na nádraží, odkud celý fotografický štáb odjížděl do Bathu fotit Pirelliho kalendář tentokrát věnovaný africkým ženám. Jednou z Warisiných kolegyň byla tehdy i šestnáctiletá Naomi Campbell.

Vzápětí Dirie dostala epizodní roličku v nové bondovce Dech života s Timothy Daltonem v roli agenta 007. Ve scénáři byla její role popsána jako "krásná dívka povalující se u bazénu". Film se natáčel v Maroku, a protože Waris neměla vízum, aby mohla vycestovat, zažádala o dočasně platný pas na jméno své kamarádky. Trik jí naštěstí vyšel. Ale práce zmizela tak rychle jako přišla. Waris musela odejít z YMCY a bydlela většinou u přátel. Pak ji poradily, aby za prací vyrazila do světa, v tehdejším Londýně totiž pro černé modelky moc práce nebylo.

Svatby, pohřeb a první liga

Ke kariéře v zahraničí ale Waris opět potřebovala platný pas, který neměla, a který se rozhodla získat fingovaným sňatkem s jakýmsi věčně opilým Irem. Povedlo se a agentura jí vyjednala práci v Paříži a Miláně, kde se úspěšně promenovala po přehlídkových molech. Když ale zažádala o vízum do USA, britské úřady odhalily podvod s pasem a měla být do 30 dnů deportována zpět do Somálska. Neuvěřitelnou shodou náhod její první "manžel" mezitím zemřel a nový "ženich" na sebe nenechal dlouho čekat. Bratr Warisiny kamarádky se nabídl, že si ji vezme a zachrání ji tak před vyhoštěním do pouště. Druhá svatba na oko se opravdu uskutečnila, ale nastrčený novomanžel se do nevěsty chorobně zamiloval a začal jí citově i finančně vydírat. Po roce "soužití" imigrační úřad Waris konečně vystavil pas, a tak v roce 1991 odletěla do Spojených států.

V New Yorku dostala k dispozici byt na Manhattanu a pracovní nabídky se jen sypaly. Kariéra šestadvacetileté černé krásky stoupala strmě vzhůru. Dirie pracovala pro Benetton, Levi´s či firmu Revlon, objevovala se po boku Cindy Crawford či Claudie Schiffer a její tvář zdobila módní magazíny jako Elle, Allure, Glamour či Vogue. Pracovala s nejlepšími fotografy z oboru (včetně Richarda Avedona), točila hudební videa pro Roberta Palmera či Meta Loafa a nechyběla na žádné světové módní přehlídce. Cestovala po celém světě, což jejím kočovnickým genům vyhovovalo. Stála na špičce pomyslného ledovce, ale přes veškerý lesk modelingu, vnímala i jeho povrchnost. V knize Květ pouště vzpomíná, jak na ni jednou fotograf s kadeřníkem zděšeně křičeli: "Panebože, co to máte s chodidly? Proč na nich máte ty ohavné černé fleky?" Jizvy způsobené stovkami trnů a ostrých kamenů, na které jako dítě v poušti musela šlapat bosýma nohama, zanechaly na těle nehezkou vzpomínku.

Láska v rytmu jazzu

Díky dokumentu, který se o ní v roce 1995 rozhodla natočit stanice BBC, dostala Dirie možnost setkat se po patnácti letech se svou rodinou. Celý film měl totiž končit Warisiným návratem do Afriky. V Somálsku byla už v té době válka, a tak se Waris se svou matkou a mladším bratrem nakonec potkala na etiopsko-somálských hranicích. Krátce po návratu do Ameriky se v jednom newyorském hudebním klubu seznámila se svým budoucím mužem, jazzovým hudebníkem Danou Murrayem. Už na první schůzce ho Waris poněkud vyděsila svým oznámením, že právě on se stane otcem jejího dítěte, a za 14 dní už s ním žila v jeho bytě v Harlemu. Zhruba po roce opravdu otěhotněla, ale o svatbě si zatím mohla nechat jen zdát, protože oficiálně byla stále ještě ženou muže, s nímž uzavřela fingovaný sňatek kvůli pasu. Ten se však odmítal dát rozvést, a dokonce tehdy už těhotnou Dirie fyzicky napadl. Ani on ale nezabránil tomu, aby Waris byla ve vztahu s Danou šťastná. I bez úředního svazku se jim v roce 1997 narodil syn Alekí, což v somálštině znamená silný lev.  

Jizvy, které nezmizí

Krátce poté, co se Waris stala matkou, poskytla rozhovor časopisu Marie Claire, v němž poprvé otevřeně promluvila o hrůzném zákroku, který byla nucena podstoupit v pěti letech, a to o ženské obřízce. (Jedna z jejích sester na následky infekce způsobené barbarským zásahem dokonce zemřela.) "Je to něco, co mě strašně poznamenalo. Kromě zdravotních problémů, se kterými stále ještě zápasím, jsou mi odepřeny všechny radosti sexuálního styku. Cítím se nekompletní, zmrzačená a z vědomí, že s tím už nikdy nemůžu nic udělat, mám někdy pocit naprosté beznaděje … Když se mě však dneska zeptáte, jestli se mi líbí sex, musím odpovědět, že nikoli tím tradičním způsobem, že mě však těší být fyzicky blízko Daně, protože ho miluju," přiznává Waris, která musela podstoupit operaci jizev na svém pohlaví, aby mohla normálně močit, a v důsledku zmrzačení genitálií měla i velmi komplikovaný porod.

Brzy po uveřejnění rozhovoru, který měl ohlas po celém světě, ji Populační fond OSN vyzval, aby se připojila k jejich boji proti ženské obřízce. Waris se stala jejich velvyslankyní, rozhodla se skončit s prací modelky a věnovat se boji za práva afrických žen. Opět projevila odvahu - vyslovila se nahlas proti něčemu, co mnoho fundamentalistů a také kultura, z níž sama vyšla, považuje za posvátnou věc. V roce 2002 pak ve Vídni založila Nadaci Waris Dirie, která se zaměřuje na osvětu ve věci nebezpečnosti rituálu ženské obřízky, a v lednu 2009 pak Nadaci PPR za ženskou důstojnost a práva. Stála také u zrodu nadace Svítání v poušti, která získává peníze na výstavbu škol a lékařských klinik v Somálsku. Podporuje rovněž nadaci Zeits, která se zaměřuje na udržitelný rozvoj a ochranu přírody. Za svou humanitární práci a literární tvorbu získala mnoho cen. Je autorkou několika knih (Květ pouště, podle které vznikl i film, Svítání v poušti či Dopis mé matce) a věnuje se také výtvarné tvorbě.

V roce 2005 získala Dirie rakouské občanství. Od roku 2009 žije v polském Gdaňsku a dnes má dva dospělé syny. Svou práci pro OSN bere jako poslání a splnění snu. Přesto nedá dopustit na své africké kořeny: "Jsem vděčná, že jsem okusila oba životy - prostý způsob života i ten uspěchaný… Moje dětství v Somálsku navždycky utvořilo mou osobnost a pomohlo mi, abych nebrala vážně triviální věci jako úspěch a slávu, což je něco, čím je mnoho lidí přímo posedlých.".