Proč u dětí prohrává sportování s chytrými telefony?

Tenhle problém je komplexní. Nejeden rodič mi psal, že by chtěl dítě dát na sport, ale nechce ho nechat drilovat. Na sportovních kroužcích jim ale bylo řečeno, ať se smíří s tvrdým trénováním - že žádné vynechávání tréninků neexistuje. Už tohle spoustu rodičů odradí. Na druhou stanu také vím, že hodně rodičů si kvůli tomu udělalo trenérské zkoušky.

Co samotné děti? Registrujete u nich menší zájem o pohybové aktivity? Nebo jsou stejné, ale my, dospěláci, jim přirozenou touhu po pohybu kazíme?

Podle mě záleží na nás, rodičích. Já mám skoro pětiletého chlapečka a jsem s ním pořád venku. Jezdíme na kole, chodíme plavat a věnujeme se dalším pohybovým aktivitám. Malé děti vidí, jestli rodič sportuje, nebo pořád sedí u televize či kouká do mobilu. Děti samy o sobě pohyb milují - furt někde běhají, skáčou, lumpačí. Jejich přirozeností rozhodně není sedět a nic nedělat.

Najdeme ovšem dost maminek a tatínků, kteří se nehýbou. Co potom s tím?

V této souvislosti mě napadá větší iniciativa měst a sportovních klubů. Mnoho z nich už náborové akce pořádají. Ale tím, že mám sama malé dítě, vnímám, jak obrovsky ho ovlivňuju já. Jestliže je mistrovství světa v ledním hokeji, já se na něj koukám, komentuju mu to a jsem z toho nadšená, tak tím ho můžu nalákat ke sportování. Samo od sebe to dítě udělat nemůže, protože ještě ani neví, co všechno existuje.

Vzpomněla jste, že rodiče si dodělávají trenérské vzdělání, aby mohli své ratolesti vést. Ale je moc těžká disciplína trénovat vlastní dítě. Co byste jim na začátek poradila?

 Moje první rada zní: Jasně si vymezte, kdy jste v roli trenéra a kdy v roli rodiče. Rozlišením může být u malých dětí klidně kšiltovka, stopky na krku, cokoli. A komunikujte s dítětem, co obsahuje role trenéra a jak s ním budete v této roli mluvit. A totéž si vyjasněte, když budete v roli rodiče. Zároveň to není tak, že si všechno jednou nastavíte a už se to nebude měnit. Je třeba se pořád ptát. Proto doporučuju dělat rodinné porady, na kterých vykomunikujete, co komu vyhovuje a co ne.

Jak potomkům dávat správně zpětnou vazbu?

My nechodíme moc daleko po jakoukoli kritiku a hodnocení. Ale je třeba si uvědomit, že já se na sportovní výkon svého dítěte dívám se svými životními zkušenostmi, názory a vybudovanou osobností, což mi zabralo spoustu let. Ovšem dítě má za sebou jen pár let života a téměř žádné zkušenosti. Zadruhé - a to je hodně důležité: ideální poměr pochvaly k kritice, nebo jak ráda říkám ocenění k kritice, je u malých dětí až šest ku jedné. A aby si dítě udrželo vnitřní motivaci, je to tři ku jedné.

Můžu tedy dávat zpětnou vazbu dítěti na to, co se nepovedlo, ale je moc důležité si všimnout i toho, co se povedlo. Nevymýšlím si, nelžu, ale všimnu si, že dítě třeba něco trénovalo a nějakým způsobem to ocením. Například: Vidím, že jsi v zápase použil kličku, na které jsi teď makal. Bomba! Podobným stylem můžu říct: Viděl jsem, že ti dneska nohy neběhaly jako jindy. Jak to vnímáš ty? Zeptat se i na jeho názor.

Tatínkové, speciálně ti fotbaloví, mnohdy zkritizují syny bezprostředně po zápase. Neměli by s tím počkat?

Tady je velký problém s tím, že jak nás nikdo neučil pracovat s emocemi, respektive s většinou z nás si o tom rodiče nepovídali, nemáme vyzrálou emoční inteligenci. Takže si neuvědomujeme své emoce. Než rodič spustí hned po zápase kritiku, měl by si nejdříve uvědomit, jaké má on sám ohledně toho emoce. Kdyby si tatínek uvědomil, že je naštvaný, asi by sám přišel na to, že nemá smysl v takovém stavu klukovi něco říkat.

Jak motá hlavu dětem, když jim trenér a rodiče říkají při hodnocení výkonu něco jiného?

To je komplexní problém na různých úrovních, který nejde shrnout do jedné odpovědi. Ale když já jako rodič nerespektuju učitele, jak ho má respektovat dítě. A to samé platí pro sportovní prostředí. Když já nerespektuju autoritu trenéra, jak ho má respektovat dítě. A jak trenér ho pak může ovlivnit a něco ho naučit. Za mě - když už rodič trenéra nerespektuje a nesouhlasí s ním, dává mi smysl najít si jiného trenéra, jiný klub.

A co když je dítě spokojené pod daným trenérem, ale tatínek si myslí, že pro jeho vývoj by bylo lepší přesunout se jinam. Jak s tím naložit?

Abych dokázala poradit na míru, potřebovala bych podrobněji rozebrat situaci. Ale jako první bych se jako rodič zamyslela, proč nesouhlasím s trenérem. Jestli tam je něco z hlediska hodnot nebo že mému dítěti z hlediska výkonu nedává, co by mu mohl dát. Druhá varianta už mi trošku zavání tím, jestli já jako rodič nemám vyšší ambice než moje dítě. Pokud já jako rodič chci, aby dítě by bylo úspěšnější, než chce ono samo, je to samo o sobě velký problém. Pak na něj totiž začnu vyvíjet nepřiměřený tlak a velice pravděpodobně nastanou třecí plochy, které nám budou kazit vztah.

Některé děti mají, lidově řečeno, všechno na salámu. Jak je postrčit k ambicím odpovídajícím jejich potenciálu?

Můj pohled: Proč dítě posouvat k nějakým ambicím? Já se vždycky snažím zjistit cíle dítěte. Dám příklad z praxe: setkala jsem se s jednou nadějnou tenistkou, která má obrovský talent, ale nedává do tréninků tolik, kolik by mohla. Když jsem se jí ptala, co by od tenisu chtěla, jestli třeba vyhrát třeba Wimbledon, odpověděla mi, že by chtěla být trenérkou. A když objevím tuhle motivaci - být trenérkou - řeším, jak spojit její cíl s tím mým. Takže když potřebuju, aby víc trénovala, můžu jí to podat v tom smyslu, že čím líp bude umět technicky hrát údery, tím líp to potom dokáže předat svým svěřencům.

Dotkněme se ještě odměn: ve fotbale, respektive v hokeji často rodiče slibují drobotině za vstřelené góly peníze. Co vy na to?

Tohle ničí dětem vnitřní motivaci. Cílem se stává odměna, místo toho, aby cílem byl dobrý pocit dítěte, že se někam posunulo. Úplně to zabíjí vnitřní motivaci! A právě tihle rodiče pak řeší, že už neví, jak dítě mají motivovat. A já s nimi poté rozebírám, co vedlo k tomu, že dospěli k tomuto stavu.

Jak děti ideálně oceňovat a odměňovat?

Když to vztáhnu na fotbal, tak pro malého kluka, který má vzor ve svém tátovi není nic většího, než když táta přijde za ním po zápase, dá mu ruku na rameno a řekne: Chlape, ty brďo, mně udělalo takovou radost, jak jsi tam dneska běhal, jak jsi na hřišti vypustil duši. Já jsem z toho až dojatej! Tomu se nic nevyrovná. Takže dítěti dávejte lásku, podporu a buďte tam vědomě přítomní.

Přejděme k trestům. Jak se díváte na zákazy tréninku kvůli špatným známkám ve škole?

Souhlasím s tím, co říká psycholog Milan Studnička, který zdůrazňuje: Když dítě trestám, vedu ho k tomu, aby mi lhalo. Pokud je dítě zdravě nastavené, špatná známka ho štve sama o sobě. Já bych si s ním o tom popovídala. Neptala bych se, proč jsi dneska dostal pětku, ale co se dneska stalo, že jsi dostal pětku? Vyměnit zkrátka proč za co. Dítě mi třeba řekne: Ty, jo, mně úplně přitom vypnula hlava. Nedokázal jsem myslet. A já si s ním zase můžu popovídat o tom, proč nedokázalo myslet. Zkusíme si o tom třeba společně něco přečíst a mrkneme se na techniky, pomocí kterých by s tím mohl něco udělat. Trest za mě k ničemu nevede.

A co omezení přístupu malých školáků k mobilům, dalším displejům a k sociálním sítím, po kterém volají vědci?

Všichni vnímáme, že zničené dopaminové dráhy jsou obrovským problémem. Vím, že v severských zemích se už pediatři na preventivních dětských prohlídkách rodičů ptají, jakou dobu dítě u obrazovek tráví. Za mě je to super cesta minimálně pro začátek, protože spousta lidí stále ani neví, že by
as strávený u displejů mohl dětem škodit. Říkají: Vždyť my jsme taky koukali na televizi a nic se nedělo. Jenže tenkrát ty střihy nebyly tak rychlé a nevzbuzovalo to tak levný dopamin. Teď se to musí řešit. Zodpovědnost i za tohle musíme převzít hlavně my rodiče. Předešlé generace vždy kritizují tu současnou, ale co mi chybí, je uvědomění si, kdo současnou generaci vychoval.