Režisér Steven Soderbergh patří k nejaktivnějším americkým filmařům. Natáčí tempem zhruba jeden snímek ročně, ale jen těžko ho lze označit za rutinéra. Byl jedním z těch, co stáli u vzniku americké nezávislé kinematografie na počátku 90. let minulého století, ale jeho tvorba už dávno elegantně setřela hranice mezi velkolepým Hollywoodem a "indie" uměním. A novinka Operace Black Bag je toho opět příkladem.

Hvězdně obsazený snímek s Michaelem Fassbenderem a Cate Blanchettovou v roli jeho ženy i kolegyně zprvu vypadá jako zamotané špionážní drama, podobné tvorbě spisovatele Johna Le Carrého. George manželce Kathryn prozradí, co má za úkol, byť ne do všech detailů. A tak do svého luxusního londýnského domu pozvou čtveřici dalších podezřelých, shodou okolností jde také o páry. Fassbender ztělesňuje George coby metodického muže posedlého kontrolou a pravdou. Sám hostům uvaří a sám ohlídá, jak se bude vyvíjet atmosféra během večeře. I pomocí svérázných psychologických her.

Od prvních chvil je jasné, že nepůjde o pohodový dýchánek, a to hosté netuší, proč byli pozváni. Znají ovšem hostitele natolik dobře, že napětí visí ve vzduchu od chvíle, kdy zazvoní u dveří. Soderbergh, který (jak je jeho zvykem) stál i za kamerou, dovede během zdánlivě obyčejné konverzace u stolu zachytit enormní pnutí. Tam kde jiní režiséři končí u prkennosti a divadelnosti, Soderberghovo drama naopak upomíná na ta nejlepší díla, v nichž se skvěle napsané dialogy potkávají s nuancovanou režií a precizním vedením herců. Divák si vzpomene na klasická psychologická dramata jako Kdo se bojí Virginie Woolfové od Mikea Nicholse. A ne náhodou.

Bond a paní Bondová v akci

Soderberghova novinka totiž v jádru není špionážním filmem, jakkoli v centru zápletky stojí složité machinace a konstantní pocit nejistoty, kdo, co a proč provedl. Navzdory tomuto zasazení je Operace Black Bag hlavně vztahovým dramatem. Ale nikoli takovým, které by postavy odhalilo a rozložilo. Snímek je zároveň i chytrou romancí, v níž je stále důvod k optimismu. A přitom Soderbergh tento žánrový koktejl podává s naprostou samozřejmostí, neexhibuje před divákem a jen mu nenápadně podsouvá témata k zamyšlení uprostřed svižně napsané zábavy.

Samozřejmě publikum musí mít trochu tolerance k vyprávění, které odmítá poskytnout přesně to, co by se od něj čekalo. Soderbergh se scenáristou Davidem Koeppem krouží kolem špionážních motivů, nabízejí poměrně temný pohled na to, kam se toto odvětví vyvinulo vlivem moderních technologií. Ale přitom snímek na toto téma nechce dávat žádná rozhřešení.

Tvůrci sledují manželství dvou nejstylovějších britských operativců, lidí, co mají charisma smyšlených ikon typu Jamese Bonda, ale přitom žijí v o dost realističtějším univerzu. Uvnitř špiónské branže je nutné nikomu nedůvěřovat, ale přitom ve snímku sledujeme dva jedince, kteří už z podstaty faktu, že jsou manželé, musí k sobě mít důvěru, jinak by sňatek nedával smysl.

Soderbergh rozvíjí právě na toto téma ty nejpozoruhodnější úvahy. Vidíme dva zamilované lidi, kteří stylově uléhají do postele a častují se větami typu: "Lhala bys mi?" "Jen kdybych musela." Ale na rozdíl od mnoha jiných filmů to nejsou jen průpovídky; to, co všechno si oba řeknou a co zamlčí, je ve filmu zásadní.

Netradiční večírek se sérem pravdy

Operace Black Bag je přitom daleka přehnaného mudrování, je to zábavná, svižně napsaná konverzační jízda, která umí zaskočit už tím, kam dojde obyčejná konverzace, jakmile se George rozhodne s ostatními u stolu hrát své oblíbené psychologické hry. Obzvlášť když tento milovník detektorů lži přidá do indického pokrmu koňskou dávku séra pravdy. Ale pod povrchem přitom prosvítají netriviální zamyšlení ohledně povahy šťastného manželství i toho, co je vlastně pravda a lež.

Po většinu času, kdy sledujeme film, si nejsme jistí, komu vlastně máme důvěřovat. Kdo je zrádce a kdo kladná postava? Napomáhá tomu i fakt, že Fassbender coby George je ve své preciznosti a posedlosti kontrolou chvílemi až nelidský, přitom však nikdy neztrácí šarm. Ale samotní manželé si důvěřují - vědí, že některé věci musí zůstat nevyřčené už proto, aby ochránili jeden druhého. Pracují v instituci, kde pocity jsou takřka zakázané slovo, ale přitom si udržují vřelý, uvěřitelně vykreslený vztah. A to, jestli projde během filmu jedním z nejtvrdších testů, je nakonec tou nejnapínavější otázkou celého díla.

Steven Soderbergh se vykreslení netradičních vztahových konstelací věnuje od počátku své kariéry. Už v debutu Sex, lži a video zkoumal milostné potíže čtveřice hrdinů, v nichž hrála roli dobová technologie. Od videa se posunul k modernějším produktům. Od čtyřky nešťastníků k hrdinům z trochu jiných společenských vrstev. Ale jinak se tolik nezměnilo. Soderbergh nadále dovede překvapovat publikum. Pozvolna, nenápadně, ale s o to větším účinkem.