Státní opera v Praze je úzce spojena s tvorbou hudebního reformátora Richarda Wagnera už od svého počátku. Otevřena byla roku 1888, (tehdy jako Nové německé divadlo) jeho operou Mistři pěvci norimberští. Prvním ředitelem scény se stal divadelní manažer a Wagnerův blízký přítel Angelo Neumann, který už v únoru 1888 uvedl Wagnerovo nejrozsáhlejší a nejpropracovanější dílo - tetralogii Prsten Nibelungův. 

Ve wagnerovské tradici pokračoval i jeho nástupce v čele opery, proslulý skladatel Alexander Zemlinsky, který Prsten představil v letech 1923-1924, a to jako dodnes jedinou inscenaci kompletně nastudovanou pražským souborem. Celý cyklus se tak na prknech Státní opery, potažmo Národního divadla prakticky nehrál posledních více než sto let.

Zejména proto, že pěvecké party jsou velmi exponované a náročné. Ale také kvůli produkční náročnosti - opery z jeho vrcholného tvůrčího období trvají kolem pěti hodin a autor měl na jejich inscenování velmi přísné, až nerealistické požadavky. Představoval si například, že budou uváděny zcela bez pauzy.

Tento dluh naší první scény před časem začala "splácet" alespoň koncertní provedení Wagnerova Prstenu pod záštitou Drážďanského hudebního festivalu v rámci evropského projektu The Wagner Cycles, který je založen na propojení vědecké práce s hudební praxí a jeho cílem je prozkoumat, jak si skladatel svůj Prsten představoval a jak mohl v jeho době znít. Rozložen je do čtyř let 2023 až 2026 a každý rok nastuduje a provede jeden díl Wagnerova operního cyklu.

V Praze uvedl festival již první dvě části tetralogie, Zlato Rýna a Valkýru. Nové nastudování třetího dílu Siegfried mělo v české metropoli 1. dubna dokonce svou světovou premiéru a teprve poté se vydá do dalších evropských měst. Wagnerova instrumentace je napsána pro extrémně velké obsazení orchestru, k provedení se proto spojila dvě přední hudební tělesa: Drážďanský festivalový orchestr a Concerto Köln.

Projekt zahrnuje náročnou rekonstrukci historických hudebních nástrojů i techniky hraní. Orchestr pod vedením dirigenta a specialisty na historicky poučenou interpretaci hudby 19. století Kenta Nagana tak zněl jinak, než jsme zvyklí. Jeho zvuk byl mnohem měkčí, zejména v dechových nástrojích, ale i smyčce zněly uchu nezvykle. Zvuk tak možná nebyl tak monumentální a bouřlivý, což ale rozhodně nebylo na škodu. Orchestr navíc používal netypické prostředky jako zvuky bouřky, větru a podobně. Během pětihodinového představení neztratila hudební složka lesk ani energičnost, těleso hrálo velmi procítěně a ne za každou cenu ve forte.

Siegfried to přeháněl

To svědčilo především pěvcům, ačkoli protagonista Siegfrieda, belgický tenorista Thomas Blondelle, se nezdál být vhodně vybraný. Zejména v prvním dějství budilo jeho angažmá velké otazníky. Zatímco ve střední poloze zněl velmi průrazně, výšky téměř neměl nebo zněly s výrazným "knedlíkem" či pod tónem. Siegfrieda pojal jako drzého spratka a doplnil koncertní pojetí extrémně výraznou mimikou, která ale byla chvílemi přehnaná a působila až směšně (byť je to asi věc vkusu a osobní preference). Navíc od nich neupustil ani ve chvíli, kdy Brünnhildě v lyrické pasáži vyznává lásku.

S nadsázkou lze říci, že neustálým koulením očima, vyplazováním jazyka a špulením pusy tak trochu připomínal grimasy Elona Muska na Trumpově inauguraci, jež během ceremoniálu obletěly sociální sítě a staly se námětem mnoha internetových memů. A možná jej připomíná i v něčem jiném, jeho postava totiž nemá příliš velký smysl pro empatii nebo vděk, chová se arogantně, nekorektně a vykazuje značně narcisistní rysy či spasitelský komplex.

Siegfried hrdinou sice skutečně je, což ovšem neznamená, že nám musí být sympatický. Jediný byl také oblečený v džínách a džínové bundičce, ačkoli ostatní pěvci měli koncertní oděv - přičemž si nelze nevzpomenout na nedávnou návštěvu miliardáře v Bílém době v tričku a kšiltovce.

Součástí projektu bylo rovněž znovuobjevení historického zacházení se slovem, které se výrazně liší od dnešních interpretačních technik: tehdejší pěvci a pěvkyně zpívali s mnohem menším vibratem a používali také různé dramatické prostředky. To se v interpretaci výrazně odrazilo, zpěváci měli extrémně dobrou artikulaci každého slova, každému z nich dali podtext, výraz. Pracovali se smíchem, hovorem i prostorem sálu.

Nicméně se nedá říci, že by zejména ústřední pár - Siegfried a Brünnhilda - zpívali bez vibrata, zejména v případě prvního z nich bylo někdy vibrato poměrně výrazné a ve výškách až nepříjemné. To ovšem souvisí s obecně nehezky vystavěnou vyšší polohou, při níž se pěvci klepal celý krk včetně hrtanu a dolní čelisti, což značí nějakou technickou chybu.

V druhém a třetím dějství se sice Blondelle více rozezpíval, výšky mu ale pořád nezněly. Naštěstí jich Siegfriedův part neobsahuje příliš, takže po většinu času se mu to dalo prominout.

Brünnhilda hrála na efekt

Představitelka Brünnhildy, sopranistka Åsa Jäger, která dostala prostor až na konci třetího dějství, sázela zejména na velké tóny, které chvílemi zbytečně moc zatmavovala a neměla příliš kultivované konce frází.

Také nevykázala dobrý vkus při volbě šperků, když si vzala několik třpytivých kousků, každý v jiném odstínu, které k sobě vzájemně vůbec neseděly a tloukly se mezi sebou, což je samozřejmě detail. Podobně však v jistém smyslu působil i její zpěv - velké, zabarvené tóny na efekt, v křeči, bez větší hloubky, uvolnění, citu či vkusu.

Postava Mimeho je již v libretu karikaturou a v podání Christiana Elsnera působila hlasově i výrazově přirozeně úlisně bez toho, aniž by sklouzávala k parodii sebe sama. Podobně to bylo s postavou jeho bratra Albericha, kterého zpíval Daniel Schmutzhard. Obra Fafnera zase skvěle zpodobnil Hanno Müller-Brachmann.

Celou inscenaci ovšem stejně jako vloni zcela ovládl představitel Wotana, australský pěvec Derek Welton. Tomu naopak k vykreslení přirozené autority vládce bohů ve Valhalle stačila jasná gesta a úsporný výraz, přesto však byl jeho výkon bezpochyby zlatým hřebem představení a divák se těšil na každý jeho příchod na jeviště. Hlasově zněl naprosto vyrovnaně, nepitvořil se a dominoval ve všech pěveckých partech.

Okouzlující dětský výkon předvedl chlapec z proslulého pěveckého sboru Der Tölzer Knabenchor, který představoval hlas lesního ptáčka a zpíval bezchybným, čistým, plným sopránem, technicky ukotveným. Byl krásně slyšet a ačkoli na něm byla patrná nervozita, měl na scéně několik vtipných, roztomile sehraných hereckých akcí. Škoda jen, že program neuváděl jeho jméno.

Celkově bylo koncertní pojetí nepochybně výjimečné, odrazila se v něm vědecká práce za měřená na historickou interpretaci, která byla špičková.  Rovněž pěvecké výkony byly přes některé výhrady výborné a těžko asi podobně kvalitní uvedení u nás s domácími pěvci brzy znovu uslyšíme - ačkoli Státní opera slibuje nové nastudování Prstenu od příští sezóny. Nezbývá než se těšit na příští rok a závěrečnou část cyklu Soumrak bohů.

Literární původ Siegfrieda je možno nalézt v nejrůznějších středověkých eposech, například v Písni o Nibelunzích či ve skandinávské Eddě. Tento středověký hrdina se přitom v 19. století stal symbolem nacionalismu a získal rovněž politickou konotaci. Wagner jej vnímal jako "nadčlověka", protagonistu nového světového řádu a nejušlechtilejšího hrdinu.

Jiným postavám v tetralogii naopak přisuzoval negativní vlastnosti typické pro různá etnika či minority. Například postava zrádce Mimeho tak má být jakousi personifikací Žida, přičemž Wagner v díle používá antisemitská klišé, která odrážela jeho politické postoje. Nutno však říci, že v 19. století byl odpor vůči Židům velmi rozšířený a ve společnosti široce tolerovaný.

Zároveň je možné celou tetralogii vnímat jako jistou vzpouru proti kapitalismu a nastolení nového, spravedlivějšího řádu. Ačkoli má celé dílo daleko více vrstev a jeho filosofie je mnohem sofistikovanější, byl cyklus Prsten velmi oblíbeným kusem Adolfa Hitlera, jenž Wagnerův antisemitismus a postavy hrdinných Germánů zneužíval pro nacistickou propagandu.