Jméno Bach bylo v době baroka ve středním Německu prakticky synonymem pro muzikanta či skladatele. Například v Erfurtu se ještě na konci 18. století všichni městští hudebníci nazývali "bachové", ačkoli nikdo z hudebníků tohoto jména ve městě již dávno nežil.

Rod známý zejména díky Johannu Sebastianovi (1685-1750), který dokonce sám sestavil podrobný rodokmen mužských členů rozvětveného hudebnického rodu, proslul technickou precizností hry i skladatelského umění, jež právě zmíněný vrcholný představitel dotáhl k dokonalosti. Sám přitom o rodinnou tradici vědomě pečoval a řemeslo předal svým potomkům.

Ve svém pojednání z roku 1735, kde sleduje vývoj rodu od zakladatele Veita Bacha (zemřel roku 1578, datum narození neznáme), zaznamenal Johann Sebastian více než 53 hudebně činných příbuzných se stejným příjmení, nutno však podotknout, že jsou mezi nimi jen muži, ačkoli víme nejméně o několika významných hudebnicích s příjmením Bachová (kupříkladu Johannových obou manželkách), konečné číslo tak mohlo být klidně dvojnásobné. Společně s jeho potomky dnes známe přes osmdesát hudebníků tohoto příjmení a rozlišujeme několik větví hudebního rodu Bachů, takzvanou erfurtskou (do níž patřil Johann Sebastian), arnstadtskou a meiningenskou.

Z děl Sebastianových předchůdců se toho sice příliš nezachovalo, máme však k dispozici alespoň ta, která dostal zaspaná ve skromné sbírce skladeb od svého otce a předal ji pak dle tradice svému synovi Carlu Philippu Emanuelovi, rovněž významnému hudebníkovi a skladateli.

Bach-Familie

Právě z této knížečky vycházel také program zahajovacího koncertu 26. ročníku Letních slavností staré hudby s podtitulem Die Bach-Familie, který se odehrál ve čtvrtek 17. července v kostele Panny Marie a slovanských patronů v Emauzích. Společně s Ensemblem Polyharmonique tak posluchači mohli sledovat hudbu čtyř generací Bachů, chtělo by se s nadsázkou říct hudebních "Hujerů" přelomu renesance a baroka. 

Ačkoli šest mikrofonů na pódiu vyvolávalo před koncertem rozpačité otazníky (mnohdy při akcích tohoto typu bývá spíše kontraproduktivní), zvukařům nakonec patří velké uznání - zvučení bylo velmi citlivé a vyvážené natolik, že vytáhlo každý hlas jen do takové míry, aby společně s ostatními vytvořil vyvážený souzvuk, a to navzdory tomu, že se zpěváci během jednotlivých skladeb podle obsazení přesouvali.

Koncert začal šestihlasou skladbou Johanna Michaela Bacha (1648-1694) Sie lieber Tag, willkomen (Buď vítán, milý dne), který byl vkusným a radostným zahájením, při němž ansámbl okamžitě strhl publikum k zanícenému poslechu. Právě první skladba patřila společně s tou poslední k vrcholům koncertu, kde každý zpěvák osvědčil své kvality v samostatném hlase.

Bratranec z druhého kolena

Bratranec Johann Michael, který byl rovněž varhaníkem a skladatelem, přitom sehrál v roli neslavnějšího představitele rodu důležitou roli - nejenže jej ovlivnil hudebně, ale jeho nejmladší dcera a zpěvačka Marie Barbara Bachová se stala první ženou Johanna Sebastiana (jejich dědové byli bratři, snoubenci tak byli bratranec a sestřenice z druhého kolena).

Zřejmě kvůli ní také několikrát dostal napomenutí za to, že ji ještě před svatbou ilegálně pouštěl na kůr Nového kostela v Arnstadtu, kde mu dělala při hře na varhany společnost. Po svatbě měli společně sedm dětí. Zemřela nečekaně během Bachova pobytu v Karlových Varech a příčina jejího úmrtí dodnes není známá. 

Strýc-zakladatel

V dalším čísle se dramaturgie posunula ještě o generaci zpět k Heinrichu Bachovi (1615-1692), otci autora první skladby, strýci Johanna Sebastiana a zakladatele arnstadtské linie rodiny Bachů. Z jeho nemnoha dochovaných skladeb zaznělo latinské Kyrie pro šest hlasů s doprovodem continua obstaraným varhanním pozitivem a violonem, což je předchůdce dnešního kontrabasu, ovšem s mnohem jemnějším zvukem.

Heinrich Bach vychoval kromě již zmíněného Johanna Michaela, z jehož pera zazněly v průběhu večera postupně tři skladby, také další dva syny-muzikanty. Prosadil se rovněž Johann Christoph (1642-1703), který byl dvorním hudebníkem v Eisenachu a byl ve své době nejvýznamnějším skladatelem, s nímž se mladý Johann Sebastian setkával.

Ve svých skladbách mistrovsky kombinuje renesanční polyfonii s ranými barokními vlivy, snad právě u něj se Bach tak zhlédl v kontrapunktu - tedy způsobu skládání, kdy jsou jednotlivé hlasy vedeny samostatně tak, že si navzájem předávají hlavní melodické téma, ale zároveň jsou samostatnými melodickými i rytmickými entitami. Ve svém díle jej pak dotáhl k pomyslnému vrcholu.

Bratranec ze třetí větve

Toho jsme ostatně byli svědkem v poslední skladbě večera. Ale nepředbíhejme. Ještě než koncert vyvrcholil monumentálním motetem, byli jsme svědky provedení skladeb Johanna Ludwiga Bacha, dalšího z bratranců slavného jmenovce. Ten patřil do třetí rodinné větve z německého Meiningenu, která nevede od pomyslného zakladatele Veita, ale od jeho trochu opomíjeného bratra Lipse Bacha, který byl rovněž hudebníkem.

Díla Ludwiga, jenž působil v Meiningenu jako dvorní hudebník, kantor a kapelník, se dochovala jen díky tomu, že některá z nich oživil a prováděl právě jeho bratranec Johann Sebastian. Na programu večera zaznělo jeho moteto Unsere Trübsal (Náš žal).

Vyústění v geniální kus - nebo etudu?

Jak jsme již předestřeli, koncert vyvrcholil provedením dvacetiminutového kusu Jesu, meine Freude (Ježíši, má radosti) z pera nejslavnějšího představitele rodu. Oproti dílům jeho předků je toto moteto výrazně delší a propracovanější, ale i pěvecky výrazně náročnější. Jako by se všechny hudební vlivy, které jsme během programu slyšeli, v tomto kuse spojily dohromady. Nejdelší a nejkomplexnější Bachovo moteto symbolicky spojí všechny hudebně-genealogické linky od Johanna Michaela, Heinricha, Johanna Christopha a Johanna Ludwiga Bachů do mistrovského, geniálně vystavěného díla.

Traduje se, že skladba zřejmě vznikla k pedagogickým účelům pro Sebastianovy žáky, kterým na ní demonstroval různé kompoziční techniky a trénoval je v pěveckých záludnostech. Nepůsobí každopádně vůbec jako školská etuda, ale jako propracované duchovní dílo, ač pro interprety s mnohými úskalími.

Ačkoli v programu byly k dispozici překlady jednotlivých skladeb, posluchač mnohdy slova nepotřeboval a nechal se spíše unášet harmonickým souzvukem hlasů, který byl skutečně výjimečný. Zvuk byl o to zajímavější, že alt (dnes zejména nižší ženský hlas) zpíval umělecký vedoucí souboru Alexander Schneider.

Ensemble Polyharmonique působil, jako by šesti hlasy zpíval jediný zpěvák. I bez dirigentských gest dokázal s naprostou přesností ukončit každou frázi, ztlumovat a zesilovat, zakončovat v dokonalé synchronizaci, ale zároveň pracovat s hudebním i emocionálním výrazem skladeb. Zvučení mu nakonec prospělo a sextet zněl díky tomu s varhanami a violonem vyrovnaně i v nižších polohách, které by jinak mohly zanikat. Zaujalo také sólo violonisty, jehož smyčec skoro jako by se nedotýkal strun, jak jemně byl tón tvořený.

Série koncertů staré hudby s podtitulem rodinných vazeb nemohla začít lépe než géniem barokní polyfonie. Málokdy si však uvědomujeme, že jeho hudba v mnohém vyrůstá z jeho předchůdců, které s pokorou uctívá tím, že jejich díla nejen interpretoval, ale v tom nejlepším smyslu využíval k vlastnímu zdokonalení a posouval k lepší, dokonalejší verzi a navazoval na ně.