Namísto šatnářek a uvaděček čeká u vchodu bouncer, který diváky vítá jako běžné hosty nočního klubu. S razítkem na ruce a zvyšujícím se očekáváním postupujete temnou chodbou osvětlenou neonovými světly, podlahou vibruje basová linka a vy se najednou ocitáte uprostřed fiktivního raveového večírku. Je to ale ještě vůbec fikce?

V klubu, který je zároveň inscenací, se setkává šest mladých postav na prahu dospělosti. Jsou to lidé, jejichž životní strasti a úzkosti nebudou nikomu neznámé - nebo alespoň jejich útržky. Někdo si stěžuje na neustálý tlak a přehnané očekávání ze strany rodičů, někdo se snaží najít vlastní identitu. Další se ptá, jestli je normální, že před realitou utíká k alkoholu nebo jiným návykovým látkám. 

Postavy se vás neptají, jestli jejich problémům chcete rozumět nebo je chápat. Prostě vás do nich vtáhnou: někdo vás zaskočí osobní otázkou na tělo, jiný nabídkou průsvitného pytlíčku s bílým práškem 'jen za pětikilo'. Najednou už nejste jen pozorovatel; jste součástí jejich divoké noční jízdy.

To, co na Climaxu ohromuje, je pak právě jeho autenticita. Každá postava má svou historii, svá zranění, své malé triumfy a porážky. Herecké obsazení je výsledkem dlouhých improvizačních workshopů, při nichž vznikala osobní minulost postav na základě vlastních impulzů herců. Výsledek působí, jako byste do klubu vstoupili mezi skutečné lidi, kteří tam žijí své životy. I když jsou to životy fiktivní.

A přitom odhalují otázky, s nimiž se každý potýká reálně a na denní bázi: kým chci být? Jak moc se chci podobat svým rodičům? Kde je hranice mezi svobodou a odpovědností?

Ve chvíli, kdy hudba zesílí a klub se ponoří do pulzující elektronické hudby, se začíná odvíjet další vrstva inscenace - tanec a pohyb. Nejde jen o efektní vizuální prvky. Každý pohyb, každý záškub těla v rytmu basů odráží proměněné stavy vědomí, malé úniky z reality, kterých se postavy dopouštějí.

Inspiračním zdrojem pro choreografii byl tvůrcům z divadla Pomezí film Climax Gaspara Noého. A jeho vliv je dobře patrný: pohyb je někdy hypnotický, jindy drásavý, a pokaždé naprosto přesvědčivý. Vidět postavy, jak se ztrácí v rytmu, je jako sledovat něčí vnitřní svět, který se zhmotnil na tanečním parketu.

Další fascinující vrstvou je téma závislostí a hledání úniku. Klub není jen místem tance; je to prostor, kde postavy testují hranice svých rozhodnutí. Alkohol, drogy, flirt, pohyb - všechno je součástí jejich snahy najít smysl, alespoň na pár hodin, v chaosu dospívání. 

A přesně o to jde. Vstoupit do Climaxu znamená vstoupit do labyrintu vlastního dospívání, do prostoru, kde každé rozhodnutí, každá náhoda a každý pohyb odhalují něco z vás samotných. Bez ohledu na to, jestli tančíte, sledujete nebo se jen snažíte udržet krok, pocítíte, že jste součástí něčeho většího - něčeho, co je divoké, krásné, intenzivní a nezapomenutelné. A co vás nakonec, v noční tramvaji cestou domů, donutí zamyslet se nad tím, kým vlastně jste, co vás formovalo a kam vlastně směřujete. Nad tím, že život je stejně tancem mezi světlem a stínem a že někdy stačí jediný krok do neznáma, aby se všechno nadobro proměnilo.