Český zdravotní systém aktuálně vykazuje poměrně velké množství varovných signálů, které není možné jen tak ignorovat. Jedním z nich je například skutečnost, že přibližně 130 tisíc dětí nemá svého pediatra. Těžko si můžeme nalhávat, že se situace změní sama od sebe, když polovina dětských lékařů již dovršila věk pro odchod do důchodu. Mimochodem, svého praktika nemá ani 800 tisíc dospělých. A primární péčí problémy nekončí.

Zatímco v Praze se většina pacientů s rakovinou dostane do specializovaných onkologických center, kde je čeká nejlepší péče, v Karlovarském kraji to není ani polovina. V ostatních krajích se do onkologických center dostanou přibližně dvě třetiny pacientů. Jen obtížně se tak můžeme bavit o rovnosti v přístupu k nejmodernější péči.

A co hůř, podle dat se zhoršuje i samotná dostupnost zdravotní péče. Jako pacienti se ocitáme v situaci pomalu vařené žáby. Hledáme lékaře? Pak častěji než v minulosti musíme otevřít peněženku, pokud nějakou péči potřebujeme. Sem tam nám někdo vynadá, že se o své zdraví málo staráme a že si za něj máme víc platit. Tečka. Vyřešeno. Váš problém.

Semaško by zíral

V našem zdravotnictví se dělá objektivně dobrá medicína, máme obětavé doktorky, doktory a sestry, ale stále více to skřípe v jeho organizaci a také v hospodaření s penězi pojištěnců. Miliony, které si z něj různí jedinci odnáší "pod pupíkem", jsou přitom jenom zlomkem toho, kolik se v něm promrhá důsledkem jeho špatného nastavení a řízení.

V Česku totiž stále funguje státní systém z hlavy Nikolaje Alexandroviče Semaška, který zemřel v Moskvě už před 75 lety. Ačkoliv jsme chtěli přejít do samosprávného pluralitního veřejného zdravotního pojištění (kde peníze rozdělují zdravotní pojišťovny, které si konkurují, takže permanentně tlačí na efektivitu systému), musíme si konečně přiznat, že se to nedotáhlo. Dokud bylo kde brát, nikomu to vrásky nedělalo. Ale zlaté časy jsou již pryč. Definitivně.

Analýza chyb by byla příliš dlouhá, a tak jen v krátkosti: máme více pojišťoven, takže můžeme mluvit o pluralitě, ale pojišťovny si nekonkurují. Mají sice samosprávu, ale jejich správní rady ovládají politici a ministerští úředníci. Úhrady určuje stát, pojišťovny jako plátci v tom žádnou roli nehrají. A stejně by bylo možné pokračovat i výčtem dalších trojských koňů, které v českém zdravotnictví máme.

Lékaři, zaměstnavatelé i pacienti

Říká se, že mimořádná doba si žádá mimořádné činy. O jeden takový se pokusilo hned několik organizací: dvě party mladých lékařů, několik pacientských organizací a zaměstnavatelé díky svému nejvlivnějšímu uskupení, kterým je Svaz průmyslu a dopravy ČR. Výsledkem je Platforma pro udržitelné zdravotnictví, která chce prosadit potřebné změny.

Mimochodem, jsou to právě zaměstnavatelé, kteří platí 80 procent celého systému. Logicky tedy žádají, aby jejich peníze byly využívány účelně. Pokud bude zdravotní péče přístupnější, firmy budou mít zdravější zaměstnance. I proto se v zemích, kde je systém založený na pojištění, zaměstnavatelé významně podílejí na chodu pojišťoven přímo v jejich správních radách.

Pro Českou republiku je zapojení zaměstnavatelů doslova přelomovou událostí a zásadní změnou ve snaze prosadit potřebnou reformu systému, který se již bez podobných změn prostě a jednoduše neobejde.