Zákonné normy tu pracují s vážnými důvody, které by se měly týkat hospodaření instituce nebo podobně zásadních pochybení. Ničeho z toho se ale Souček nedopustil. Rušení sedmi publicistických pořadů, které se nota bene po schválení vyšších koncesionářských poplatků na obrazovky vrátí, nijak zásadní nebylo. I když šlo jen o úsporu sedmi milionů korun a spíše nátlakovou marketingovou ředitelovu akci než o promyšlenou programovou strategii, zásadní chybu v tom spatřovat nelze.

Odvolávání ředitele připomínalo spíše zkoumání žáka v pedagogicko-psychologické poradně, kam se dostavilo nezbedné dítě, které potřebuje vyjádření autority a pokárání za nevhodné chování. To se také stalo hlavním důvodem k odvolání, což poněkud snižuje legitimitu celého úkonu, neboť je otázka, zda je problematická osobnostní výbava ředitele oním závažným důvodem či pochybením.

Ředitel Souček ve své komunikaci opravdu nebyl dobrým reprezentantem instituce veřejné služby, o jejímž významu a smyslu se ve společnosti tak tvrdě a intenzivně dnes diskutuje. Jeho nepříliš pozitivní mediální obraz ale není tím, co by mělo radní zajímat primárně.

Janu Součkovi lze ze všeho nejvíce vyčítat, že prakticky od počátku poutal pozornost na sebe a své působení, což se projevilo i v reklamních klipech a někdy hektické snaze být v médiích vidět. Ve stínu tak zůstala celá televize a její veřejnoprávní náplň. Potřeba reformy jejího smyslu, nejen ve vztahu k technologickým proměnám světa, ale i směrem k proměně společnosti a její diskuse ve světě post-faktickém, v němž se drolí způsoby vykazování pravdy a s nimi jsou zpochybňovány i tradiční instituce, kterou Česká televize bezesporu je.

Souček na scéně, televize v hlubokém stínu, tomu se bohužel přizpůsobila i Rada ČT, což je její "vážné selhání", jakkoliv s ní nelze než souhlasit, že Jan Souček nebyl vhodným ředitelem. Pak ho ale Rada neměla volit, a ti radní, kteří pro něj ruku zvedli, a tak rychle ho zase odvolali, selhali úplně stejně jako odcházející ředitel, a je samozřejmě otázkou, zda by neměli odejít také.

Rada ČT probírala aféru či fenomén Souček, přitom by jejím prvotním centrálním zájmem měla být televize a její podoba, struktura, plnění zákonné role, kterou má, její budoucí vzhled, kondice a obsah. V této oblasti přece Jan Souček nenabízel skoro nic, pouhou udržovací strategii, v níž chtěl populisticky vyjít vstříc jednou konzervativním, podruhé zase více liberálním hlasům. Vyvažovat vůči mediálnímu a politickému tlaku se asi na tomto postu musí, a dělal to i Součkův předchůdce Petr Dvořák, jenže spíše odstiňováním věcí než jejich veřejnou hysterizací. Lze to vše dělat elegantnějším,

nikoli tímto "součkovským" bulvárním stylem. Zuřivému křiku na pavlači se bohužel při odvolávání přizpůsobila i Rada ČT, a vše podstatné tak spadlo pod stůl.

To se - doufejme - nestane při volbě nového ředitele, který, shodnou se všichni, by měl být profesionál každým coulem. Zda bude z ČT nebo odjinud se zdá být nepodstatné, jakkoli by uzavřenosti prostředí jiný pohled zvenku prospěl. Aby se alespoň na čas přestaly ve vedení hrát osobní taktické hry, všechna ta "kdo s kým proč", čemuž se nedá v tak velké korporaci pod neustálým tlakem asi vyhnout, ale škodí to instituci jako takové. A to je v době zvýšené pochybnosti společnosti o samotném smyslu její existence to poslední, co televize veřejné služby potřebuje.

Debata o novém řediteli by se od jmen - Součka či Moravce, Kubala či Mrzeny nebo Fridricha a mnoha dalších konkrétních moderátorů a redaktorů - měla obrátit k věcem samým. Tedy ke koncepci mediální veřejné služby, odpovídající začátku 21. století nejen technologicky, ale hlavně myšlením, obsahově a formálně. Jistě, problémem je, že tuto službu vymezuje třicet let starý zákon, ale nový ředitel či ředitelka má, měl/a by, musí být někým, kdo fakticky spustí práci na proměně představ minulosti v současné, ba budoucí.

Nedá se popřít, že společnost chce ve většině silnou televizi veřejné služby, na niž se dá spoléhat jako na kvalitní mediální obsah, a za tuto kvalitu se přece platí. Je proto potřeba znovu vyjednat, co je to kvalitní mediální obsah. Tak by o reformě televize měla přemýšlet i její nová výkonná hlava, ať už to bude kdokoliv.

Nestačí ale manažer či manažerka, kteří šikovně ořežou nadbytečné náklady, dokážou zefektivnit provoz nebo převedou obsah na moderní platformy videí na požádání, tedy na víceméně streamovací model. V čele nejsilnější veřejné mediální služby by měl být někdo, kdo toto médium nejen řídí, ale také o něm přemýšlí a dokáže o tom vést diskuzi s celou společnosti: nejen s politiky! A přitom se nevyhýbá žádným úvahám. Pokud například sílí tlak na zavedení televize placené státem, tedy ze státního rozpočtu, která, jak neustále opakuje ANO, je v 17 zemích Evropské unie, mělo by se i nové vedení ČT detailně připravit na to, jak by takový rámec fungoval, aby nebyla narušena kvalita veřejné služby, o niž musí jít především.

Ředitel/ka ČT není jen manažer/ka, nýbrž také společenský mediátor/ka, který/á by mediální službu měl zbavit nánosu "veřejného nepřítele", jenž v některých politických kruzích získává. To je bohužel vidět i z používání výrazů označujících novináře, jako presstitut (tedy prodejný novinář), slouha, libtard (levicově smýšlející člověk označený termínem vzniklým kombinací slov "liberál" a "retard") a podobných. Tato expresiva se dnes ve veřejné debatě bohužel užívají s až nečekanou samozřejmostí. Ostatně nejsme v tom sami, tento politicko-kulturní tlak roste v celé Evropě (dokonce i v USA, kde Trump usekl finanční podpory veřejnoprávních stanic). Je potřeba o něm více mluvit, probírat ho, zpracovávat, nabízet proměny a nová řešení.

Prvním předpokladem pro výběr takového člověka do čela České televize paradoxně není jeho vytipování či nalezení, nýbrž proměna atmosféry a naladění Rady ČT přesně tím směrem, o kterém byla řeč. Styl a důvody odvolání, které ukázala společnosti Rada ČT, nedávají velkou naději, že by si lidé v tělesu, jež tu bude rozhodovat, byli vědomi toho, co vlastně mají dělat a co by ve veřejném zájmu měli podporovat. Konec psychologického zkoumání ředitelů, začátek skutečné práce - více koncepčních změn, nových plánů a moderních vhledů. A otevřenosti, ne ideologicky chápané politiky.