Nikdo dodnes nemůže s jistotou říct, zda byl Hieronymus Bosch heretik okouzlený okultismem, bohabojný středověký křesťan nebo bohém, který se malbou obrazů s fantaskními výjevy prostě jen bavil a provokoval. Zobrazoval biblické motivy, hříchy lidstva a démony pod vlivem kázání tehdejší katolické církve, nebo je naopak magický svět jeho obrazů odrazem podvědomí a vzkazem pro zasvěcené mystiky? Nizozemský současník Leonarda da Vinciho nebo Albrechta Dürera totiž vytvořil dílo, které se dodnes vymyká jednotné a jasné interpretaci.

Co si taky počít s podivuhodným gejzírem fantazie, v němž defilují lidsko-zvířecí příšery a ožívají snové vize? Lidé s křídly, skřeti s tváří hlodavců či ptáků, ryby s lidskýma nohama, rostliny vyrůstající z těla, andělé i ďábelské stvůry, mystické symboly jako vejce, půlměsíc, havran, jablko nebo klíč. Mnohovrstevnaté významy, které se mohou skrývat v díle "praotce všech surrealistů", přímo vybízejí k opakovaným pokusům o vysvětlení.

Podpis vlastní rukou jen pod sedmi obrazy

Bosch byl a je vykládán nejen čistě vědecky, ale také na základě alchymie, kabaly, astrologie, teologie, psychoanalýzy, nebo i z holandského folkloru, rčení a přísloví. Odborníci se přou i o to, zda pracoval sám, nebo měl podle dobového zvyku svou malířskou dílnu s učedníky, a tudíž jsou některé obrazy dílem jeho žáků, nikoli jen jeho samotného. (Určité části obrazů údajně maloval levák a jiné pravák). Bosch vlastní rukou podepsal pouze sedm svých děl a jen o pětadvaceti mohou znalci s jistotou říct, že jejich autorem je právě on. Dodnes je kolem jeho osoby víc otázek než odpovědí. Bosch fascinuje stále.

Ve službách sekty, erotiky, nebo nevědomí?

Boschova ďábelsky nejednoznačná tvorba přitahuje spekulace jako magnet. Například v případě jeho asi nejznámějšího obrazu Zahrada pozemských rozkoší se nejednou v historii mluvilo o tom, že Bosch svůj triptych nevytvořil jako alegorii křesťanského ráje, země a trestajícího pekla, ale na zakázku pro sektu nizozemských adamitů. Bratři a sestry svobodného ducha (jak si sdružení také říkalo) bylo heretické hnutí, které se hlásilo k myšlence, že spojení s Bohem je možné i bez církve, ctnostných skutků a svátostí, jen prostřednictvím lásky. Velmistr této duchovně-mystické skupiny údajně Boschovi svěřil tajné obrazy adamitského ráje a pekla, jejichž výjevy pak malíř odhalil ve svých dílech. Skutečné důkazy však neexistují. Zahrada byla historicky nejčastěji vykládána jako morální kázání o hříchu a trestu, později v něm někteří nacházeli celou řadu alchymistických symbolů a někdy bývá triptych označován jako první eroticky uvolněný obraz středověku, jako přitakání nevědomí.

Zámožný, pracovitý a tajemný občan

Všední život Hieronyma Bosche ale zřejmě nebyl tak démonický jako jeho dílo. Těsně po smrti o něm jeho současníci mluvili jako o "jednom z nejzámožnějších občanů města, který trávil život mezi dílnou a kostelem, ponořený do práce, vytížený starostmi o svůj majetek a pilně navštěvující sezení ctěného zbožného bratrstva, jehož byl váženým členem," píše se v monografii Bosch Dina Buzzatiho a Mii Cinottiové. O malíři samotném, o jeho charakteru, vzdělání nebo názorech na umění, toho stále víme jen velmi málo. Bosch po sobě nezanechal žádný deník ani zápisky, a tak legenda šířící se kolem jeho osoby často nahrazuje skutečnost. Jedny z mála písemných dokladů se nacházejí zejména v účetních knihách bohatého a vlivného Bratrstva Notre-Dame, ke kterému Bosch patřil a které mimo řádových kněží a světských osob sdružovalo také umělce podílející se na výzdobě kaplí a jejich fasád.

Svatba se starší, zato velmi bohatou dámou

Datum Hieronymova příchodu na svět životopisci podle dostupných informací odhadují na rok 1450, a to podle jeho portrétu, který ho zachycoval nedlouho před smrtí asi šedesátiletého. Narodil se v holandském městě ´s-Hertogenbosch jako Jheronimus van Aken. Jeho rod pochází z německých Cách (holandsky Aken). Dědeček Jan van Aken byl malíř, stejně jako čtyři z jeho pěti synů, mezi nimi i Boschův otec Anthonius van Aken. Mladý Hieronymus se tedy výtvarnému řemeslu měl od koho učit.

Jeho jméno se poprvé objevuje v městských záznamech z roku 1474, kde je jmenován vedle svých dvou bratrů a sestry. Malovat začal zřejmě už v dětství a známým se stal ještě za svého života. Přibližně v roce 1481 se oženil s téměř o dvacet let starší ženou jménem Aleyt van der Mervenn. Poměrně bohatá patricijka dostala věnem dům a pozemky v nedaleké vesnici Oirschot, kam se také oba manželé po svatbě přestěhovali. Bosch pocházel ze skromných poměrů a tento sňatek mu přinesl významnější společenské postavení (daně, které platil, byly podle dobových záznamů jedny z nejvyšších ve městě).

Dobré finanční zázemí spolu s přízní tehdejších mocných, zejména španělského krále Filipa II., mu zřejmě umožnily tvořit i díla, v nichž by církev snadno mohla najít projevy kacířství. Ačkoli bylo v době renesance u malířů zvykem, že cestovali pro inspiraci například do Itálie i dál, Hieronymus celý život strávil ve svém rodném ´s-Hertogenboschi, případně jeho blízkém okolí. Pověst jeho výstředních obrazů však cestovala za něj - dílo provokovalo a lákalo milovníky umění, takže za ním často přijížděly návštěvy ze zahraničí.

Pod křídly Bratrstva Notre-Dame

Někdy kolem roku 1486 byl Bosch přijat mezi členy již zmíněného Bratrstva Notre-Dame, které hrálo důležitou úlohu v náboženském i kulturním životě. Hieronymus nebyl jediný z malířské rodiny van Akenů, kdo vstoupil do jeho řad. V roce 1488 předsedal výročnímu, tzv. labutímu banketu a roku 1504 uspořádal pro členy bratrstva výroční hostinu. V témže roce si u něj burgundský vévoda Filip Sličný objednal obraz Posledního soudu, na němž mělo být vyobrazeno peklo a ráj.

Bratrstvo umělci poskytovalo jisté finanční příjmy a on pro něj na oplátku občas tvořil téměř zdarma. Roku 1493 například navrhl vitráže do nové kaple v kostele sv. Jana, o kterou bratrstvo pečovalo. Roku 1511 zase navrhoval kříž, o rok později svícen. Vzhledem k symbolickým částkám, které za tyto práce obdržel, je zřejmé, že se jednalo o jeho dary sdružení. Právě v zápisech Bratrstva Notre-Dame je také zaznamenáno Boschovo úmrtí v roce 1516. Zádušní mše se uskutečnila 9. srpna v katedrále svatého Jana v ´s-Hertogenboschi a zúčastnilo se jí mnoho malířových přátel.

Božský, šílený, inspirující

"V zobrazení podivných a děsivých zdání a odporných snů byl jedinečný a vskutku božský," napsal o Boschovi italský malíř G. P. Lomazzo v roce 1584. Deformované lidské obličeje i těla, podivná zvířata, stroje, přízraky a zběsilé výjevy pekla, které se objevovaly na jeho plátnech, vedly některé jeho současníky k závěru, že on sám musí být šílenec ve službách samotného ďábla. Jeden z Boschových prvních vykladatelů J. de Sigüenza však o něm na začátku sedmnáctého století napsal: "Rozdíl mezi pracemi tohoto muže a ostatních malířů podle mě záleží v tom, že ostatní se snaží malovat člověka tak, jak se jeví zvenčí, zatímco on má odvahu malovat jej takového, jaký je ve svém nitru."

Španělský humanista a teoretik umění Felipe de Guevara o Boschovi tvrdil, že byl pokládán skoro za "vynálezce nestvůr a přízraků". Není divu, zatímco jeho kolegové malovali objekty čistě reálné a drželi se tradice, Bosch se pouštěl na pole fantazie, představ a hluboké symboliky. Měl své odpůrce i obdivovatele. Jeho obrazy sbíral král Filip II. Habsburský (nakonec jich vlastnil neuvěřitelných 36 z celkových 40) nebo tehdejší benátský dóže. Svým výtvarným stylem ovlivnil vlámského malíře Pietra Brueghela staršího a později Francisca Goyu.

Pak ale zájem o Bosche opadl a k životu ho probudili až surrealisté - inspiroval zejména Joana Miró nebo Salvadora Dalího. Jeho krajina je totiž krajinou snů a nočních můr, v níž surrealisté viděli jedno velké otevřené okno do podvědomí, které tak vzývali. I když dnes už těžko rozkryjeme, zda si Hieronymus Bosch jen hrál s gejzírem své imaginace, nebo chtěl pod vlivem tajných sekt symbolicky sdělit jakousi vyšší pravdu, jisté je, že jeho obrazy nenudí ani po více než pěti stech letech.