Začalo to šikanou ve škole. Rodina se přestěhovala, dívenka začala chodit do nové školy, kde nezapadla do kolektivu. Naopak, stala se terčem posměchu ostatních dětí. Nedokázala se s tou situací srovnat a pokusila se o sebevraždu. Teď je školačce třináct let a je počtvrté hospitalizovaná na Oddělení dětské a adolescentní psychiatrie v Krajské nemocnici Liberec.

"Ve škole byla nová. Bohužel tam docházelo k šikaně a my jsme na to přišli pozdě," začíná bolestné vyprávění maminka Pavla. Pocity zoufalství střídala vidina lepší budoucnosti, protože dcera se k poslední hospitalizaci rozhodla sama. Že už takto žít nechce a ráda by zabojovala o svůj život. 

S čím se vaše dítě léčí na dětské psychiatrii?

Je to již čtvrtá hospitalizace. Poprvé tady byla hospitalizovaná ještě ve staré budově nemocnice kvůli pokusu o sebevraždu. 

Jak dlouho vaše dcera vždy na léčení pobývala a pobývá?

Minulý rok v říjnu tady byla tři měsíce, to bylo na dlouho. Po druhé to bylo asi na dva měsíce, po třetí to bylo na tři týdny. Teď je to hospitalizace na její žádost, protože se necítila dobře. Bude tady týden a půl.

Kolik je dceři let?

13 let.

Jaká je ta příčina, že se vaše dcera pokusila o sebevraždu?

Řekla bych to, že to byla kombinace různých aspektů. My jsme se hodně stěhovali, takže neměla žádné zakořeněné a pevné přátelství. Ve škole byla nová. Bohužel tam docházelo k šikaně a my jsme na to přišli pozdě. To byl hlavní důvod pokusu o sebevraždu. 

Jak se k tomu postavila ta škola?

My jsme školu změnili. Zjistili jsme to pozdě a zametlo se to pod kobereček. Byli jsme z toho tak překvapení a přepadlí, že jsme řešili aktuální stav našeho dítěte a neměli jsme sílu řešit ještě něco v té škole. Když byla možnost, aby šla na jinou školu, už pro nás byla priorita to, jak zapadne v té škole. Na to jsme se hlavně soustředili. Možná to byla chyba, že jsme to dál neřešili, ale těch sil opravdu nebylo hodně. 

V té nové škole si to sedlo? 

Je tam spokojenější. Ale bohužel je tam jako dítě s cejchem, které bylo na psychiatrii. Žijeme v malém městě a všichni všechno na sebe ví. 

Takže to stigma tam stále je?

Ano. Ale neděje se to jen mezi dětmi. Bohužel i mezi dospělých, to je blbé. Na druhou stranu to chápu, protože pochopit psychickou nemoc je velmi složité. Málokdo vám to věří. Kdo se s tím nesetkal, tak se to velice těžce chápe. 

Vy jako maminka docházíte někam na terapie? Pro rodiče to musí být taky pořádný nápor na psychiku.

Poprvé to bylo strašně náročné a bylo to hodně blízko k zhroucení se. Teď už je to o něco lepší, protože se ten stav naší dcery se zlepšuje. Vidíme tam pokrok, byť je zrovna zase tady a necítí se dobře. Ale je to o tom, že si sama řekla a předešla horší události. Já nikam nechodím. Dlouhodobě uvažuji, že bych měla taky vyhledat terapeuta, ale ta moje potřeba je odsunutá na vedlejší kolej. 

Jak jste spokojená s psychiatrickou a psychologickou péčí tady v nemocnici?

Musím říct, že paní primářka Konečná nám ve všem vychází vstříct. Ke všemu přistupuje citlivě. Když se z naší strany jednalo o akutní potřebu příjmu, tak nám vždy vyšla vstříc, i když tyto nové prostory mají mnohem menší kapacitu lůžek. Ten nápor je ohromný. Ale to je ve všech psychiatrických léčebnách. Dostat se na to lůžko vůbec není jednoduché a čekací lhůty jsou strašně dlouhé. Tady jsme měli štěstí. Paní primářka dokáže skvěle vyhodnotit, kdo je ten akutní případ a komu dát přednost. 

Máte v rámci léčby i rodinné terapie?

Na dětskou psychiatrii na rodinné terapie nedocházíme, Esterka má ještě svou vlastní terapeutku, ke které ambulantně dochází. K ní občas chodíme i na rodinné terapie podle momentální potřeby. Podle aktuálního stavu, jak to zrovna u nás je. 

Jak hodnotíte tu starou budovu nemocnice oproti novým provizorním prostorům, kde se psychiatrie nachází, než bude postavený nový dům?

Tam ten stav byl katastrofální. Ta budova byla stará, nevyhovující, stísněné prostory. Dcera říkala, že na WC a v koupelně byla plíseň. Byly to naprosto šílené prostory. S touto budovou se to nedá srovnávat.