Kutilské vášně, před revolucí silně povzbuzované vlastnictvím chat, kam se namísto původně zamýšlené rekreace přijížděli Češi rukodělně realizovat, explodovaly po revoluci vznikem velkoplošných prodejen, nabízejících šíři produktů od hlíny po vysokozdvižný vozík. Obdobně jako se dříve chalupáři schovali před světem za ploty svépomocí kultivovaných zahrad, uzavřeli se fušeři nové doby za zdmi hobbymarketového univerza. Zákazníci s prodávajícími zde vytvořili specifický paralelní vesmír, který referuje o stavu českého postkapitalismu, stejně jako tehdejší lufťáci o normalizační společnosti.

Autor Fušerů, který v původních zápiscích vystupuje pod pseudonymem Metoděj Holub, zobrazuje tento hodnotově a vůbec lidsky zvrácený svět s jazykovou expresivitou, drsným humorem a smyslem pro absurditu. To je možná důvod, proč si jej jako výchozí zvolila právě režisérka Anna Davidová. Své inscenace totiž často vytváří vrstvením obrazů vyrůstajících ze série kratších, uzavřených textů.

V Huse na Provázku, kde působí jako kmenová režisérka, loni uvedla Nie sme doma, korespondenci kultovního slovenského hudebníka a dokumentaristy Deža Ursiniho s jeho zápisky a živě hranými písněmi. V pražském Studiu Hrdinů se zase ve Škvírách existence inspirovala souborem esejí filozofky Jolanty Brach-Czaina, a vizualizovala tak autorkou pojmenovanou každodennost. V lecčems mohou Fušeři připomínat i Davidové velice úspěšnou inscenaci Báby uvedenou před devíti lety právě v Divadle Na zábradlí.

Izolované glosy z "chrámu kutilů"

Křepelkovy Fušeři jsou trochu jiným materiálem. Spíš než o velkou literaturu jde o autorské glosy chtějící návštěvníka sociální sítě rozptýlit, pobavit, trochu rýpnout. Obstojí jako izolované postřehy než jako rozsáhlý sled do jisté míry se dokola opakujících situací. Davidová spolu s dramaturgem Borisem Jedinákem proto přebírají především ideu života v hobbymarketu, který zobrazují jako svět sám pro sebe, avšak v základních principech nepodobný tomu venku.

V provozovně funguje zaměstnanecká hierarchie, prostor vyhrazený mužům a ženám, taky se v ní hodně krade a o to záludněji se zde zdůvodňují pokusy o zcizení. Tento motiv prostupuje celou inscenací jako vracející se bumerang. Přes veškerou vynalézavost a jeho všemožné jevištní variace ale nemá šanci z hlediska dramaturgie hodinu a půl dlouhou produkci utáhnout. Inscenace se tak rozpadá do jednotlivých impresí, do sebe uzavřených výstupů, které by měla, avšak neděje se tak, dynamizovat cykličnost. I když jistý oblouk se v ní dá vysledovat. Vede přes přepjatou citlivost a ohleduplnost (v úvodu probíhá instruktáž ke stavbě ptačí budky) až ke zdivočelé vypravěčově misantropii, která směřuje k touze smést provozovnu se všemi jejími obyvateli z povrchu zemského.

Najdeme tu i narážky na zástupce zvířecí říše, s nimiž jsou lidé porůznu asociováni. Jako třeba lidoopi coby pohlaváři na firemním večírku. Trefně se zde střetává vysoké s nízkým, atributy řemeslné upocenosti se sklenkami šampaňského v "distingované" společnosti.

Slevové akce jako desatero

Inscenace se velice hladce pohybuje mezi žánry a styly. Z metaforické práce se zrcadlem jako jedné ze součástí scénografie se přehrává do pánské "strip show", kterou předvedou v dokonalém tanečním provedení se štaflemi herci Miloslav König a Michal Bednář. Za zvuků dramatických fanfár se v jednu chvíli okázale, ne-li rituálně, na místo oltáře snáší z provaziště míchačka. Na zbožštění hobbymarketu upomíná i další část výpravy Marka Cpina.

Hrací prostor na zdech lemují deskové vzorníky obkladů, které když se rozevřou, skýtají soupis slevových akcí připomínající zdejší reformované desatero. Naopak s krucifixem se zde zachází jako s panenkou, kterou požaduje demagogicky jeden ze zákazníků (Jakub Žáček) odstranit od dřevěného kříže, aby jej jako materiál mohl následně lépe využít.

Dílčí přesnost herců Zábradlí, kteří jsou v posledních letech s podobnými fragmentárními tvary především skrze poetiku Jana Mikuláška srostlí, se samozřejmě výrazně podepisuje na celkové řemeslné virtuozitě tvaru. Přesto se vkrádá myšlenka, zdali není na čase vrátit se k celistvějším a hlubším námětům než dorovnávat blogerské ironické plkání extrémním uměleckým úsilím.