Skoro každý druhý Čech nebo Češka pochybuje, že soudy v praxi rozhodují nezávisle na politickém, finančním nebo jiném vlivu. Ukázal to společný výzkum agentury STEM a Institutu pro evropskou politiku z července 2023. Negativní pohled na justici způsobují hlavně nekonečné průtahy procesů, které se týkají politiků jako byl David Rath či jako jsou procesy spojené s Andrejem Babišem. Vzpomeňme si i, jak to dopadlo, když předsedovi české vlády Petru Pithartovi hned v roce 1990 jeden bankéř nabízel milion korun za to, že mu dohodí prodej nemovitosti, o kterou měla banka zájem. On to ohlásil, kauza se táhla skoro deset let, trest byl směšný a mezi tím zkoušeli zažalovat Pitharta. A čert ví, jak to dopadne se žalobou na bývalého ministra Miloslava Ludvíka, smějí se už dnes lidé.

Nedůvěra ve státní instituce, tedy institucionální nihilismus, má u nás staré kořeny, a mezi ně patří především uměle vytvořená historická představa Rakousko - Uherska jako žaláře národů, ale nedůvěru v justici způsobují i některé současné skutečnosti, které bychom mohli odstranit, kdyby naši politici respektovali dělbu moci jako jeden ze základních principů liberální demokracie. Ta totiž vyžaduje důsledné oddělení moci ústavodárné, výkonné, soudní a mediální, kam dnes patří hlavně prestižní deníky a veřejnoprávní média, přičemž obě poslední moci mají za úkol ještě navíc kontrolovat výkony ostatních mocí i sami sebe navzájem.

Ke skutečné nezávislému výkonu naší justice chybí Nejvyšší soudcovská rada. Ta by sama rozhodovala o jmenování nejvyšších justičních představitelů. Ministr by se měl starat pouze o provoz justičních institucí a neměl by mít rozhodující vliv na jmenování soudních hodnostářů, ani na jejich rozhodování, jak se o to občas pokouší ministr Pavel Blažek, a to se týká i financí. Samostatný rozpočet má zatím jen Ústavní soud, ale netýká se to Nejvyššího soudu, Nejvyššího správního soudu, a i Nejvyššího státního zastupitelství. Přičemž v době, kdy si stát, jak vidíme nejnověji i ve Spojených státech, snaží podřídit různí oligarchové, je třeba klást důraz na nezávislou justici.

Další náš problém představuje věčný spor mezi právním pozitivismem a teorií přirozených a nezadatelných práv a svobod člověka, které stojí nad psanou právní normou, a které musí být hlavním imperativem pro interpretaci právního řádu. Lingvistický výklad paragrafů umožňuje často odklon od spravedlnosti.

A jeden z největších neduhů naší justice představuje tzv. procesualistická posedlost. Zatím co u soudů prvního stupně se právo skutečně nalézá, u všech ostatních jsme svědky toho, jak se soudci úzkostlivě vyhýbají meritornímu posouzení projednávané kauzy a hledají pouze procesní pochybení, které jim umožní věc bez meritorního přezkumu vrátit zpět nižším instancím. Vyřešení tohoto problému však není možné bez radikálního zásahu do procesních předpisů, kterého se zákonodárci obávají a soudci si jej nepřejí.

Napsáno pro ČRo Plus.