Zmiňoval to v souvislosti s tím, že když zemřete vyčerpáním v práci, ve vašem zaměstnání po vás rok poté nemusí ani štěknout pes. Zato vaše rodina si bude po zbytek života pamatovat, že jste na ně neměl čas a zemřel zbytečně brzy. Koncept uvědomění si pomíjivosti vlastního života je ale užitečný obecně, ne jen jako řešení pracovní přetíženosti. Držet se slavného latinského hesla Memento mori (pamatuj na smrt) je možná tím nejlepším způsobem, jak prožít život co nejplněji.

Smrt je nevyhnutelná, nejběžnějším aspektem života je přece to, že jednou skončí. A přesto nám tato představa připadá děsivá. Takzvaná teorie zvládání děsu dokonce tvrdí, že si zaplňujeme život rozptýlením a činnostmi právě proto, abychom se vyhnuli přímé konfrontaci se smrtí. Pro naše myšlení je to asi nejtypičtější společná charakteristika. Děláme vše proto, abychom se vyhnuli myšlence na to jediné, co se stane všem, a zároveň to vnímáme jako mimořádnou tragédii. Kdybychom dokázali tohle myšlení překonat a přijmout realitu, byl by náš život velmi pravděpodobně lepší.

Ironií smrti je, že nás děsí nejvíc, když je vzdálená. V okamžiku, kdy jí stojíme čelem, často strach ustupuje. Existuje několik studií dokládajících, že lidé, kterým smrt bezprostředně hrozí, se ke své situaci staví překvapivě pozitivně. Výzkum z roku 2017 od Michaela I. Nortona z Harvardu ukázal, že lidé s terminální diagnózou nebo na smrt odsouzení psali o své situaci méně negativně než zdraví lidé, kteří si měli jen představit, že se v takové situaci ocitli. Španělská studie z roku 2013 zase doložila, že umírající pacienti často přehodnocují svůj život pozitivně, začínají si více vážit prostých věcí a soustředí se na přítomnost. Podobný účinek byl zaznamenán i u lidí po prožitku blízké smrti. Studie z roku 1998 ukázala, že tito lidé bývají méně materialističtí, více zaměření na druhé, méně úzkostliví ohledně své smrti a mají vyšší sebehodnocení. Zkrátka a dobře, když je smrt konkrétní a blízká, většina lidí ji dokáže přetavit v hlubší prožívání života.

Jak ale dosáhnout toho samého, aniž bychom museli opravdu čelit bezprostřední smrti? Problém je v tom, že jelikož neznáme přesné datum své smrti, neumíme si ji konkrétně představit. A jak potvrzuje neurověda, abstraktní obavy prostě nevzrušují mozek stejně jako konkrétní představy - vzdálená smrt je pro mozek příliš mlhavá. Řešením je tedy udělat smrt konkrétní a zpřítomnit ji ve svém životě. Přesně to dělají buddhističtí mniši při meditaci maranasati (všímavost ke smrti), kdy mimo jiné přemítají nad rozkladem těla a jeho proměnami po smrti, čímž se učí přijímat pomíjivost všeho. Katolíci ostatně něco podobného slyší o Popeleční středě: "Pamatuj, že jsi prach a v prach se obrátíš."

Podobné praktiky se dají začlenit do každodenního života. Já si občas před důležitým rozhodnutím říkám: Budu na smrtelné posteli litovat, že jsem to neudělal? Nebo budu litovat, co jsem kvůli tomu obětoval? Danny Kenny, seniorní konzultant v poradenské společnosti InspireCorps, zase ve svém textu na webu Big Think radí napsat si cvičně vlastní smuteční řeč. A to ve dvou verzích - první, kdybyste se zítra neprobudili, a druhou, kdybyste žili podle toho, co je pro vás skutečně důležité. Rozdíl mezi nimi ukazuje, co vše byste na svém životě měli změnit.

Někomu může připadat přemýšlení o smrti ponuré, jak ale říká americký spisovatel Tim Ferriss, pro něj je naopak povzbudivé: "Dává mým rozhodnutím naléhavost." Před mnoha staletími to samé shrnul císař Marcus Aurelius: "Můžeš kdykoli zemřít. Nechť to určuje, co děláš, říkáš a myslíš." V tomto ohledu je Memento mori možná nejlepší systém na vylepšení produktivity. Nikoliv ve významu, že byste toho měli dělat víc. Naopak. Dělejte to, co má smysl.