Tereza je svobodná matka, která se stará téměř sama o postiženou dceru. Aby toho nebylo málo, před necelým rokem jí lékaři diagnostikovali rakovinu prsu. "Zrovna včera jsem byla na chemoterapii, tak se omlouvám, že jsem nemohla na rozhovor dřív," směje se pohledná čtyřicátnice, aktuálně tedy bez vlasů, ale prý na dobré cestě se rakoviny zbavit.

Na otázku, jak to má s koksem, odpovídá přímo. "Když vám nejdřív shrnu svůj život, asi uznáte, že to by se kdekdo na mém místě psychicky složil nebo uchlastal." Tereza se pustí do vyprávění příběhu, jak skončila sama s dnes již náctiletou dcerou.

"Narodila se nedonošená, vážila jen necelý kilogram, takže jsme ze začátku dva roky žili v nemocnici. Dcera prodělala různé operace, byla druhé mimino v Česku na mimotělním krevním oběhu. Dlouho byla v umělém spánku," popisuje žena narození dcery, která navíc trpí těžkou formou autismu. Čas na odpočinek tak Tereza nemá téměř žádný, musí být neustále ve střehu.

"Když jednou za čas seženu hlídání, udělám si 'mentální hygienu' po svém. Koupím si pytlík kokainu, jdu s kamarádkami do baru a paříme do rána," přiznává Tereza. Vysvětluje, že je to pro ni forma úniku, která jí pomáhá "vypnout". K těžkostem života s postiženou dcerou se pak může vrátit daleko klidnější.

Strach ze závislosti prý nemá, droga je pro ni prý příliš drahá, navíc o návykovosti látky ví a dává si pozor. "Myslím, že když máte život správně nastavený, závislým se jen tak nestanete," přemýšlí nahlas žena, podle které je v takovém případě jedno, jestli si člověk k úniku od reality dopomůže kokainem nebo třeba alkoholem. "Když je člověk smutný a spadne do toho, má problém tak jako tak," dodává.

Riziko vzniku závislosti u lidí jako Tereza je podle lékaře Michala Miovského, přednosty Kliniky adiktologie 1. LF UK a VFN v Praze, velmi těžké předpovědět. "Bez klinického vyšetření se k tomu lze vyjádřit jen velmi obtížně. Téměř každý uživatel návykových látek je totiž přesvědčený, že to má pod kontrolou."

Určitým vodítkem v tomto může být podle Miovského doba, po kterou člověk látky užívá. "Pokud to někdo dělá 10, 15 nebo 20 let a nemění se frekvence a dávka, lze skutečně vyslovit hypotézu, že daný člověk je schopný takhle fungovat. Pouhé přesvědčení o vlastní disciplíně však nestačí," upozorňuje Miovský.

"Já nejsem feťák," zlobí se žena

Tereza přiznává, že sehnat v Praze kvalitní kokain není žádný problém. "Každý zná někoho, kdo zná někoho… Málokdy se stane, že by se nedalo nic sehnat." Nejčastěji prý požádá některého z kamarádů. "Moje frekvence šňupnout si jednou za měsíc nevyžaduje žádnou rozsáhlou logistickou operaci," směje se.

"Víte, co mi ale vadí nejvíc?" pokračuje Tereza, "že se pořád musím cítit jako kriminálník. Přitom přece nikomu nic špatného nedělám. Každý, kdo mě kritizuje, by si měl na měsíc zkusit, co musím všechno oběhat a zastat. Já to zvládám, nestěžuju si. Nevím ale, proč bych měla nést stigma feťáka, když se jdu jenom uvolnit. Dělá to tak spousta lidí, jen o tom nemluví."

To potvrzuje i nedávná analýza odpadních vod, kterou provedl Výzkumný ústav vodohospodářský T. G. Masaryka. Z výsledků je patrné, že spotřeba drog v Česku stoupá a že kokain už není statusovou drogou bohatších lidí. Stále se nejvíce objevuje v Praze. Za posledních pár let zaznamenali výzkumníci vysoké koncentrace také v Plzni, Brně, Českých Budějovicích, Ostravě, Karlových Varech a Ústí nad Labem.

Výlet Strakonice-Praha

Antonín je kluk z vesnice ze Strakonicka, který pracuje jako zedník a občas si přivydělává jako pokrývač. "Vydělám si docela dost peněz. Jednou za 14 dní si zajedu do Prahy pro gram nebo dva koksu a s kamarády si pak o víkendu dáme třeba v hospodě nebo i doma. Líp si pak pokecáme," směje se.

"Droga se dá někdy sehnat i tady kolem Strakonic, ale není kvalitní. To si raději udělám výlet," vysvětluje. Na dotaz ohledně závislosti snad s nadsázkou říká, že závislý je maximálně na pivu a že kupovat si kokain častěji než jednou za 14 dní by ho finančně zruinovalo.

Na otázku, jestli je kokain už běžnou součástí víkendových akcí v jižních Čechách, pak zase odpovídá, že asi ne, ale nabízí zajímavé přirovnání: "Ono je to spíš jako s trávou (marihuanou - pozn. redakce) třeba v době před 15 lety. Člověk se musí schovávat, nemluví se o tom, ale pozvolna se to dostává do povědomí více a více lidí. Třeba dojdeme k tomu, že za dalších 15 let bude v pohodě si šňupnout v hospodě, a ne schovaný na záchodě. Kdo ví," krčí rameny Tonda.

Obdobný trend vnímají i odborníci. "Domnívám se, že skutečně probíhá postupná, nechci říct přímo normalizace, ale vlastně změna nahlížení na užívání dané látky. Čím dál tím méně lidí vnímá kokain jako rizikovou drogu. To, že se to posouvá, je bez debaty," tvrdí adiktolog Miovský.

Obecná změna náhledu na některé drogy má v Česku už i legislativní oporu. Nedávno došlo k přijetí zákona o psychomodulačních látkách, který se sice netýká kokainu, ale jehož cílem je chránit veřejné zdraví, zejména dětí a mladistvých, a zároveň umožnit dospělým přístup k látkám s nízkým rizikem za přísných podmínek. Zákon vešel v platnost 1. ledna tohoto roku.

Včelaři, lepší sex a kokain na recept v lékárně

Třetí příběh ne úplně stereotypních uživatelů kokainu se odehrává v ložnici vesnického stavení u pískovcových skal Máchova kraje. Jirka bydlí s manželkou Markétou a dvěma dětmi na Kokořínsku a nedávno začal včelařit. "Je s tím spousta práce, ale vidět ta včelstva zdravá a s chutí vylétnout z úlu, to mě baví sledovat," těší se Jirka.

Vedle svého hlavního zaměstnání manželé také pořádají různá setkání pro začínající včelaře, Jirka se k tomu dobrovolně angažuje jako trenér smíšených bojových umění pro děti z problémových rodin a sociálně vyloučených lokalit.

Na rozdíl od Terezy a Antonína, kteří kokain užívají ve společnosti přátel, jde u Markéty a Jirky o intimnější pohnutky. "My prostě jednou za čas dáme děti babičce, koupíme si gram a uděláme si hezký večer, který vrcholí v posteli. Po letech manželství je to skvělé zpestření, sex je lepší a delší," pochvaluje si bez známky provinění.

Mrzí ho ale, že ke drogám mají v Česku docela jednoduchý přístup i děti. "Namísto toho, aby lidé jako my měli oplétačky s policií, by se stát měl zaměřit na potírání obchodu s drogami mezi mladistvými." Jeho pohled na užívání drog je velmi svobodomyslný a překračuje společenské konvence: drogy legalizovat, ale přísně regulovat. "Klidně kokain na recept v lékárně, aspoň by z ulic zmizeli dealeři," myslí si Jiří.

Skrytá populace

Lidí, jako jsou aktéři tří příběhů, podle všeho není málo. "Myslím, že je dobré zdůraznit, že tyto případy nejsou nijak výjimečné. Zvlášť pokud mluvíme o kokainu, což je relativně specifická droga. Ve společnosti se o ní mluví poměrně málo," říká adiktolog Miovský a dodává, že situace je jiná než například u heroinu nebo pervitinu. "Kvalita kokainu totiž bývá relativně vysoká a typický způsob užití - šňupání přes nosní sliznici - snižuje některá zdravotní rizika spojená s injekční aplikací. Neřeší se tu tolik pančování nebo domácí výroba jako u jiných drog".

To však podle něj neznamená, že riziko závislosti u výše popsaných případů není malé, jen je výrazně ovlivněno okolnostmi - životním stylem, prostředím, osobní disciplínou. "Není výjimečné, že uživatel věří, že 'má věci pod kontrolou', i když už ji ve skutečnosti ztratil," varuje odborník.

"Přesvědčení o tom, že 'já to mám pod kontrolou', má téměř každý uživatel - i ti, kteří už skončili bez práce, přišli o vztahy, nebo dokonce nastoupili do léčby," varuje Miovský. Kokain ale zkrátka již dávno přerostl hranice velkých měst a podle odborníků je zbytečné, až kontraproduktivní se tvářit, že tomu tak není.