Zatímco Václav Havel komunisty odmítal pozvat na Hrad, Václav Klaus byl nejspíš i díky jejich hlasům zvolen jeho nástupcem. A pokud hnutí Stačilo! ve volbách uspěje, nelze vyloučit, že se Andrej Babiš pokusí vytvořit alianci namísto s SPD právě s nimi. Ostatně už jeho minulá menšinová vláda se o hlasy komunistů opírala. Jak vnímáte jejich pozici?

Musím říct, a myslím, že nebudu sám, že to řada občanů vnímá podobně - pro mě je uskupení Stačilo! nečitelné. Není to jednoznačně ani subjekt, ve kterém by dominantní roli hrála KSČM. Je to slepenec různých prvků, které vytvořily tak trochu pseudokoalici.

Pokud jste v první části rozhovoru ale řekl, že jsou tady politici, kteří vztah k Rusku nebo realitu, která se týká Ruska a Ukrajiny, překrucují, tak je potřeba říct, že součástí hnutí Stačilo! několik takových lidí je…

O tom není pochyb. Já samozřejmě vnímám jejich prohlášení. A otázkou samozřejmě je, do jaké míry jsou předvolební a do jaké míry by se promítly do povolebních programů. Na druhou stranu kdokoli, kdo by chtěl zpochybňovat naše ukotvení v NATO nebo v EU, tak je z mého pohledu bezpečnostním rizikem pro tuto zemi. A to samozřejmě bude součástí mých debat s tím, kdo bude pověřen sestavením vlády - aby i takové skutečnosti zohlednil při svém postupu.

A tady to má ještě jednu rovinu, která se netýká našeho vztahu k Rusku. Na mysli mám rozličné přednášky a konference, na kterých se zástupci Stačilo! vcelku explicitně hlásí k tomu, že je jejich cílem změna systému.

Všichni musíme být velice opatrní v tom, co znamená, když dneska někdo řekne, a téměř s hrdostí, že je antisystémový. Měli bychom se pečlivě zamyslet, co tím přesně myslí. Zda mu jde o to, aby skončila současná vláda a po ní přišla jiná, což je naprosto legitimní demokratický požadavek, anebo zda mu jde o to, že bychom měli opustit demokratické principy a charakter státu.

Pokud chce například zrušit druhou komoru parlamentu nebo omezit nezávislost justice či médií, případně nějak omezit prostor pro opozici, tak jde o snahu oslabit demokratický systém v této zemi. A v takovém případě bychom měli být všichni velice na pozoru, protože k demontáži demokracie může velice často dojít i dost nepozorovaně a náhle. Ostatně s tím máme historickou zkušenost z roku 1948.

Co pro vás bude vlastně klíčové, pokud jde o politika, kterého po volbách pověříte sestavením vlády?

V minulosti se tady hodně pracovalo s číslem 101, s podepsanými seznamy a garancemi. Důležité ale je, aby strana, nebo koalice stran, měla šanci obstát ve sněmovně při hlasování o důvěře vládě. A to bez ohledu na to, zda to bude většinová nebo menšinová vláda.

Ale toto ukážou až volby - jaké bude nastavení a složení sněmovny. Teprve potom bude mít smysl uvažovat nad tím, koho pověřit sestavením vlády.

A jaká vláda by podle vás byla nejstabilnější? Umíte si například představit, že by po volbách vznikla vláda na způsob nějaké formy velké koalice?

Přiznám se, že takovou možnost nevidím jako příliš pravděpodobnou. Obzvlášť když vezmu v potaz nastavení a komunikaci největších politických stran, jejich vzájemnou rivalitu a averzi. Opravdu si nedokážu představit, že by po volbách dokázaly všechno odhodit a představit program, který by odrážel alespoň nějakou základní shodu v hlavních oblastech vládnutí.

Pokud jde o vámi zmíněnou stabilitu, tak máme několik variant. Nejstabilnější by nejspíš byla jednobarevná většinová vláda. Nic takového se ale u nás nestalo a nejspíš ani po letošních volbách nestane. Pak existuje možnost, že by jedna strana byla natolik silná, že by dokázala sestavit menšinou vládu a zároveň si zajistila podporu ve sněmovně. I taková vláda by mohla být stabilní.

Další variantou stabilního uspořádání je většinová vláda, která nebude složená z příliš vysokého počtu koaličních stran. I na příkladu současné vlády totiž vidíme, že koaliční vládnutí není jednoduchá disciplína. Ostatně pokud mám možnost mluvit s jednotlivými členy vlády, tak velice často zdůrazňují právě to, jak velké úsilí je stojí dosáhnout shody a jak moc se musí některé návrhy obrousit.

Takové vládě pak mnohdy nezbývá příliš času, energie a razance na prosazení opravdu zásadních reforem, které by pak také náležité obhájila před opozicí a veřejností. V každém případě budu kritérium stability vlády vnímat jako velice důležité. A také vůli prosadit nezbytné reformy - třeba pokud jde o zdraví veřejných financí, vzdělávací systém nebo podporu inovací ve vědě a výzkumu.

Od rozdělené politiky pojďme k rozdělené společnosti. Od začátku svého mandátu tvrdíte, že jednou z vašich priorit jsou výjezdy napříč republikou. Chci se vás tedy zeptat na nějakou předběžnou bilanci. Co vám to dalo, jak vnímáte rozdíly v životech lidí, kteří žijí v různých oblastech naší země, co jste se na svých cestách dozvěděl?

Mám výrazně pozitivnější zprávy, než jak by se mohlo zdát z médií nebo sociálních sítí. Když mám možnost porovnávat, co vidím a čtu na sociálních sítích, s tím, co slyším od lidí při výjezdech do krajů, tak jde o dva odlišné světy.

Když mluvím s lidmi v regionech, tak zjišťuji, že je mnoho těch, kteří jsou spokojeni se svými životy, mnoho z nich se angažuje a dělá něco pro své okolí. Člověk zkrátka zjišťuje, že té pozitivní atmosféry je mezi lidmi víc, než si připouštíme.

Na svých besedách, kterých jsem za poslední roky absolvoval stovky, potkávám lidi s naprosto odlišnými názory. Pokud s nimi komunikuju normálně, otevřeně, věcně a bez velkých emocí, pokud se je nesnažím za každou cenu přesvědčit o svém názoru, pokud jim v klidu předkládám argumenty, tak zjišťuju, že se s nimi dá nejen rozumně domluvit, ale najít i nějakou shodu.

Vždycky - v každé společnosti - budou lidé rozdělení podle různých linií. Což ale neznamená, že to musí být rozdělení, které je nepřátelské. Vždyť i z minulosti víme, že lidé, kteří měli odlišné názory i na zásadní témata, tak spolu dokázali vést normální dialog. V lidské rovině si rozuměli, navzdory nesouhlasu spolu uměli mluvit, šli spolu na oběd nebo třeba na pivo.

Averze, jakou pozorujeme dnes, oni neprožívali. Důsledkem je agresivita ve veřejném prostoru. Agresivnější politici vytvářejí agresivnější atmosféru u voličů - a vlastně se ovlivňují navzájem. A když se potom objeví někdo, kdo namísto agresivity nabízí smířlivost, věcnost a ochotu ke kompromisům, tak může být některými voliči vnímán jako slaboch. Je potřeba to ale postupně rozbíjet, protože tudy cesta nevede.

A je to vůbec možné, tuto agresivitu nějak nabourávat?

Opravdu si myslím, že více lidí preferuje nekonfrontační cestu a kompromis. Agresivnější menšina ale bohužel bývá více slyšet.

Moje zkušenost je taky taková, že důvěru ve stát a jeho instituce neztrácejí pouze ti, kterým se z nějakého důvodu v životě nedaří, ale i ti úspěšní. A dokonce to prožívají tak, že stát nepotřebují, že jim na jejich cestě v ničem nepomohl, že uspěli i jemu navzdory. A jde o lidi, kteří tudíž nechodí volit a nedůvěřují demokracii…

Máte pravdu - mnoho lidí, třeba i podnikatelů, tvrdí, že stát potřebují pouze k tomu, aby jim vytvořil podmínky a pak je nechal konat. Podle konzervativnějších voličů je to dokonce ideál - co nejméně státu a co nejméně zásahů státu.

Vyšší nedůvěra ve stát panuje přirozeně také v oblastech, kde se lidem daří hůře. Mají dojem, že pro ně stát nedělá dost. A ani současná vláda v tomto ohledu neudělala tolik, kolik mohla. Vyrovnávání rozdílů mezi regiony je jedním z předpokladů úspěšného státu. A my tady máme oblasti, které za těmi ostatními zaostávají opravdu výrazně.

Mnohokrát jsem při svých cestách navrhoval, abychom si nadefinovali kritéria kvality života, a podle nich pak hodnotili obce nebo regiony. A pak bychom měli hledat cesty, jak ty výsledky vyrovnávat. Přitom je samozřejmě jasné, že nikdy nedosáhneme toho, aby na tom třeba Karviná byla jako Praha. Určitě by ale neměly existovat propastné rozdíly u měst, která jsou od sebe dvacet kilometrů.

Pokud se zaměříme na to, co lidi v dané oblasti skutečně nejvíc trápí, třeba dopravní dostupnost, bydlení, nabídka škol nebo lékařů, sociální služby nebo kulturní či sportovní vyžití, tak lidé budou mít pocit, že pro ně stát něco dělá. Pomoc ale musí být adresná a ne plošná, jako je tomu dnes. To nedává smysl.

Ono to celé totiž mimo jiné souvisí s tím, jak posilují populisté nebo dokonce extremisté. Existuje podle vás vůbec naděje, že to dokážeme zvrátit?

Musí existovat. Skutečně ale záleží na tom, jak budeme důslední. Zároveň platí, že před volbami lze slíbit všechno. Pokud ale potom lidé vidí, že se sliby neplní, nebo že se dokonce děje opak toho, co bylo slibováno, tak to pochopitelně přispívá ke ztrátě důvěry v politiku. O tom nemůže být pochyb.

Předpokládá to ale oboustrannou a intenzivní interakci. Voliči by měli politikům jasně dávat najevo, co od nich vlastně chtějí. A pak by od nich měli vyžadovat plnění toho, co slíbili. A případně by jim měli vystavovat účty za to, že ty sliby neplní. Tím by se mohl do značné míry zužovat prostor pro populisty a extremisty, protože oni mají dost často tendenci toho víc říct a méně udělat. Sliby lze přitom generovat jeden za druhým - o to hůř se ale potom naplňují.

Takže pokud dnes slýcháme v předvolební kampani mnoho krásných slibů, tak si říkám: "Zní to skvěle, když vám někdo slíbí, že vám zvýší platy a důchody, postaví nové silnice, sportoviště, zároveň byste se ale těch politiků měli ptát, kde na to jako stát vezmeme. Z čeho ušetříme a komu ty peníze ubereme. Chtějte od politiků návrhy opřené o fakta, která si můžete ověřit, abyste věděli, že před vámi politici pouze nemalují vzdušné zámky. A že znají skutečně cestu, která povede k řešení problémů. A pokud si je zvolíte, požadujte po nich, aby taky toto řešení doručili."

Jak jste na tom s úvahami, pokud jde o vaši případnou obhajobu mandátu?

Stále říkám, že je to ještě daleko.

Ono to ale už zase tak daleko svým způsobem není…

Řeknu to takto: skutečně hodně bude záležet na tom, jak se vyvine situace po letošních sněmovních volbách.

Krátce po vašem zvolení na Hrad jste říkal, že ta práce je tak intenzivní, že je skoro vyloučeno, že byste ji dělal dvě funkční období. Takže ta pozice, ze které vycházíte, se v průběhu času přece jen mění…

Určitě nebudu předem říkat, jak se rozhodnu, protože to teď opravdu nevím. Ale platí to, co jsem říkal: pokud se tato funkce vykonává s opravdu velkým nasazením, o což se já snažím, tak těch pět let je opravdu až až.

(První část rozhovoru s prezidentem Petrem Pavlem si můžete přečíst ZDE)