Několik mužů dává na jednu z hromad rozdrcených větví uhynulé prase. Tělo zasypou a pak zakryjí plachtou. Průběžně chodí kopky kontrolovat. Hlídají, jaká je uvnitř teplota. Probíhá proces humusace. Začíná příběh dokumentárního filmu, na jehož začátku byla osobní motivace režisérky žíjící v Belgii Gazelle Gaignaireové. Její matka onemocněla, nakonec sice vše dobře dopadlo, ale v rámci úvah o své konečnosti sdělila dceři myšlenku, že by chtěla být po smrti stromem. 

"Zajímalo mě, jak bych mohla splnit její poslední přání. Začala jsem ve své kanceláři v Bruselu zkoumat možnosti a objevila jsem lidské kompostování. Okamžitě mě to zasáhlo silou něčeho, co se zdálo tak jasné: ‘No samozřejmě! Proč nekompostujeme svá těla místo toho, abychom je spálili nebo je zahrabali v krabici hluboko pod zem?’ Sdílela jsem tuto myšlenku se svou matkou, která reagovala s nadšením," říká režisérka filmu, který se promítal na festivalu Jeden svět, v rozhovoru pro Aktuálně.cz. Změnit se v úrodnou hlínu a podpořit růst stromu dávalo oběma ženám velký smysl. 

Lidské kompostování už legalizovaly úřady ve Spojených státech, konkrétně ve státě Washington, a další místo mělo otevřít své brány poblíž Seattlu. "Chtěla jsem vědět, jestli i někdo v Evropě na této nové možnosti pracuje. A rychle jsem zjistila, že v Belgii - méně než 60 kilometrů od mého bydliště - bojuje skupina občanů za uvedení procesu humusace do praxe už od 2014," říká Gaignaireová.

Když se režisérka se skupinou sešla, objevila hlavní hrdinku svého filmu - ředitelku pohřebního ústavu Cleo Duponcheelovou. Její společnost nabízí pohřby na míru a snaží se o ekologické pojetí posledních rozloučení a nakládání s lidskými ostatky. Duponcheelová ztělesňuje změnu, která přichází přímo zevnitř pohřebního sektoru. 

Cleo, která je plná zvědavosti, energie a odvahy, zdůrazňuje uklidňující stránku fyzického a symbolického návratu do cyklu života, ale uvědomuje si i složitost tématu a četné problémy, zejména etické otázky.

Režisérka a ředitelka pohřebního ústavu vyráží se štábem mimo jiné na průzkum podobných iniciativ ve světě. Navštíví i fungující projekty v USA. Kompostování zemřelých tam, na rozdíl od pokusů belgických aktivistů, probíhá v uzavřených nádobách. "Je to hi-tech kompostování. My se pokoušíme o low-tech způsob, což ale neznamená, že bychom nechtěli standardizovat pravidla a optimalizovat systém," říká ve filmu Ezio Gandin, výzkumník a spoluzakladatel sdružení, které se snaží, aby úřady uznaly humusaci ve Valonsku, a provádí výše zmíněné testy na uhynulých prasatech.

Tělo jsme jen krátkou dobu

Štáb zamíří i do Německa, kde Pablo Metz, spoluzakladatel společnosti Meine Erde, stojí v čele pilotního projektu kompostování lidských ostatků. "Tělo jsme jen krátkou dobu, delší čas trvá to, co je potom," říká německý průkopník ve filmu s tím, že příroda přesně ví, co má dělat. Mikroorganismy po smrti přemění organickou hmotu na půdu za 40 dní. Proces v Meine Erde, stejně tak jako v USA, probíhá v uzavřené nádobě. Když člověk zemře, položí ho pracovníci ústavu do lůžka ze slámy a vojtěšky. Přidáním rostlinných materiálů se lidské tělo může znovu stát zemí. 

"Od doby dokončení filmu, tedy od poloviny roku 2023, nedošlo v Evropě v oblasti lidského kompostování k žádnému zásadnímu pokroku. Zůstává tak zcela ilegální. Pokrok je pomalý, ale nabírá na síle - zejména ve Francii, Německu, Belgii, Nizozemsku a Švýcarsku. Vznikají petice, setkávají se zdravotníci, pohřební poradci, správci hřbitovů a krematorií. Probíhají slyšení u politiků a úředníků, dělají se testy na zvířatech a spouští se pilotní fáze kompostování lidských těl," říká režisérka. 

V České republice je kompostování lidských ostatků daleko od uznání jako formy pohřbení na úrovni kremace. "Vyžadovalo by to novelu zákona a o té se zatím ani nejedná. Nicméně zdá se, že v podobné formě, jako dnes probíhá v Německu, tedy ve speciálním výzkumném režimu, by to neměl být problém. V tuto chvíli stojí ministerstvo pro místní rozvoj před otázkou, jakou metodiku zvolit pro nakládání s ostatky z terramace (způsob kompostování lidských ostatků - pozn. red.) za předpokladu, že se takto někdo nechá pohřbít v Německu a bude chtít být uložený zde," říká Adam Vokáč, ekohrobník a aktivista z neziskové organizace Poslední stopa.