Skoro pětaosmdesátiletá Zdenka Wasserbauerová z Otrokovic pracovala celý pracovní život jako účetní. Na konci minulého milénia, těsně před odchodem do důchodu, onemocněl její vnuk leukémií. Vyléčil se, avšak jeho vrstevník - čtyřletý Honzík, s nímž sdílel nemocniční pokoj -, tehdy takové štěstí neměl. Nenašel totiž vhodného dárce kostní dřeně a zemřel. To byl pro Zdenku Wasserbauerovou impuls. Od té doby přivedla do registru dárců kostní dřeně desetitisíce lidí. A teď se i v pokročilém věku vehementně snaží, aby se dárce našel i pro malou Madlenku. O jejím příběhu už Aktuálně.cz informovalo. 

Zdenko, jak jste se dostala k registru?

Měla jsem nemocného vnuka. Tehdy ležel s Honzíkem na dětské onkologii v Olomouci. Náš Pavlík se uzdravil i bez kostní dřeně. Ale Honzík ji naopak potřeboval. Když jsem tam za nimi chodila, vždycky jsem plakala nad dětmi, jak tam byly připojené na těch hadičkách. A jak jsem tam tak brečela, profesor na oddělení mi říkal: "Brečet nepomůže, dělej pro to něco."

A tak to odstartovalo. Začala jsem dělat nábory. Nejdřív na pracovišti, pak jsem chodila k hasičům, do spolků, organizovala jsem nábory. Čtyřletý Honzík se vhodného dárce bohužel nedočkal, zemřel. A já jsem si říkala, že jeho život byl sice krátký, ale měl nesmírný význam, protože mě donutil k tomu, abych o tom začala mluvit, chodit na různé akce a shánět kolem sebe různé lidi, kteří mi chtěli pomoct. 

Třeba teď je v Česku stovka lidí, kteří potřebují kostní dřeň a všichni se jí nedočkají. Víme, že každý čtvrtý zemře, což je smutné. Nu a když zemře dítě, tak to musí hrozně bolet. Jsem vděčná osudu, že nám byl tak nakloněn a že náš Pavlík má dnes už 37 let, žije a máme z něj radost. Takže já mám co vracet osudu.

Nábory děláte už skoro 30 let. Kolik lidí se vám už podařilo přesvědčit, aby se do registru kostní dřeně zapsali?

Už více než 30 tisíc, naše zlínská skupina má v současnosti přibližně 37 tisíc dárců. Dneska už v tom ale nejsem sama, pokaždé mám nějaké spolupracovníky. Někdo vydrží dlouho, někdo ne, ale prostě pomáhají. Ale pořád je to málo, protože máme v republikovém registru dárců kostní dřeně necelých 170 tisíc lidí a potřebovali bychom víc.

Například v osmdesátimilionovém Německu je v registru každý osmý občan, i díky tomu tak 90 procent případů, u kterých je třeba sehnat dárce, pokryjí ze svých zdrojů, tam se takto zbytečně neumírá. V Česku pokryjeme tak ze 40-50 procent a spolupracujeme s Němci, ale i s jinými zeměmi.

Ten rozdíl je ale veliký. Přitom úspěšnost léčby záleží na tom, jak brzy se nemocný dočká vhodného dárce kostní dřeně. Protože jestli projde léčbou a nepomáhá mu, tak pak je na jakési udržovací léčbě a každá taková léčba zatěžuje ledviny, játra, srdíčko, všechno. A když se nakonec dočká vhodné  kostní dřeně, tak mu mnohdy selžou orgány. Je to škoda, protože tady v Česku máme každý dvě až tři shody, jenže ti lidé nejsou v registru. Kdybychom na tom byli, jako jsou třeba v Německu, byla by míra naděje mnohem vyšší.
(Na rozdíl například od krve je výběr vhodného dárce velmi složitá věc, jelikož je nutná shoda deset z deseti v takzvaných genetických znacích imunity. Nejčastější se tato shoda objevuje u sourozenců, avšak ani ti v Madlenčině případě neprokazují shodu. I proto platí, že čím více lidí se do registru přihlásí, tím větší bude míra pravděpodobnosti nalezení shody - pozn. red.).

Já ale pevně věřím, že ten boom teď vyjde. Ve Zlíně máme devítiletého Matěje, v jeho případě děláme intenzivně nábor už čtvrtým rokem - a bohužel pořád se nemůžeme strefit. Doufám, že to tentokrát vyjde. Přitom je to strašně jednoduché. Člověk přijde na vyhlášený nábor, strčí si odběrovou tyčinku do ústní dutiny, minutu podrží na horní dásni - a je je hotovo. Následně vyplní dotazník, což zabere tak pět minut a je to, je v registru. Z něj je vybraný až každý stodvacátý. Ten skutečně zachrání lidský život, díky tomu se lidé vracejí do plnohodnotného života.

Samozřejmě vím o lidech, kteří se vyléčili. Mnozí už vystudovali. Anička je doktorka, Denis je doktor, takže se vracejí do života. Dělala jsem nábor lidem ze Svatobořic-Mistřína, mají osmiměsíčního Michalka, tak mi ho přišli ukázat, no a v Kroměříži je zase malý Dominik…

Je obdivuhodné, jak si všechny ty příběhy pamatujete…

Protože to je srdcová záležitost. Já ty lidi obdivuju, nemají život zadarmo. Oni musejí projít chemoléčbou, pak mají posttransplantační potíže, takže je to mimořádně náročné. Přesto jsou to všichni úžasní lidé, kteří si prošli nemocí a já jsem strašně ráda, že žijí, že si užívají života.

Ještě chci upřesnit, že já dělám pro Český národní registr v Plzni. Registrů je na světě asi 83 a my jsme na čtvrtém místě v kvalitě a úspěšnosti, jako čtvrtí jsme získali světovou akreditaci.

Co světová akreditace přesně znamená?

Že máme (u lidí, které nabírají - pozn. red.) věk do pětatřiceti, protože čím mladší člověk, tím je to úspěšnější. Řeknu to tak, jak nám to říká doktor: když dvacetiletá letá holka projde kolem trenek, tak je těhotná cobydup. Když chce pětačtyřicetiletá žena otěhotnět, tak je to problematické a mnohdy se to nepovede. A tak je to i s těmi kmenovými buňkami: ty starší buňky jsou línější…A proto máme ten věk do 35 let, máme kvalitně vyšetřené dárce. 

Dříve se o odběru kostní dřeně mluvilo jako o bolestivé události. Jak to je teď, s novějšími technologiemi?

Dříve probíhal odběr dřeně v narkóze a dělal se z pánevních kostí. Teď jenom uděláte stěr, napíšete dotazník a jste v registru. A jednoho ze 120 vyberou a jde do Plzně, kde to odebírají. Je to jako v případě odběru krevní plazmy, akorát to trvá déle. Ležíte, nabodnou vám žílu a jde to do separátoru, do druhé ruky se vám krev vrací. Zdravotní sestřičky vás tam opatrují, zacházejí s vámi jako s VIP osobností, protože jste VIP osobnost, dobrovolně jdete a darujete život.

Kde je možné se do registru zapsat?

Byli jsme ve Zlatém jablku ve Zlíně, budeme v centru v Malenovicích, ve čtvrtek  v Brně, dnes (rozhovor vznikal v pondělí - pozn. red.) je kolegyně v České Třebové, každý víkend jsme někde v nějakých supermarketech. A kdo má zájem, může přijít i na transfuzní stanici. Tam by se měl objednat, u nás to máte kdykoli, kdy se vám to hodí.

Za těch zhruba 28 let, co to dělám, jsem se nikdy nesetkala s tím, že by mi někdo řekl: "Ženská, do čeho jsi mě to uvrtala." Každý mě přijde pozdravit, že teda daroval a že je rád, že tím prošel. Říkali, že se jim od té doby lépe žije, že jsou spokojenější.

Kolega, kterého jsem nabrala v roce 1997, tak když slavil padesátku, zrekapituloval si svůj dosavadní život. A že ze všeho nejvíc si na sobě váží, že do toho šel, že zachránil. On daroval v roce 2001, tehdy měl ročního chlapečka Martina - a nu a loni přišel darovat ten jeho syn. Bylo to poprvé u nás, kdy darovali otec i syn.

Co říkáte na případ malé Madlenky?

My jsme rádi, že se o tom mluví. Víckrát byly příběhy dětí v televizi, ale nikdy to  nezapůsobilo tak jako nyní. Asi to bylo dobře natočené, nebo v pravý čas, nebo prostě osud byl nakloněn, že se podařilo oslovit tolik lidí. My jsme rádi, protože sto lidí čeká na dárce. I díky této kampani se už pro jedenáct z nich vhodní dárci našli a já si myslím, že ještě budeme pokračovat dál, že ještě bude zase někomu pomáhat.

Z informací, které mi říkala vaše kolegyně z registru, jsem pochopil, že je teď velký zájem. 

Jistě. Ono už bylo víc podobných reportáží jako ta o Madlence, ale nikdy to nemělo takový efekt. My chodíme na festivaly, oslovujeme lidi, vysvětlujeme jim co to obnáší, že to je jak odběr krevní plazmy čili bez bolesti.

Někdy mě zamrzí, když vidím, jak jdou rodiče, mají dítě v kočárku, druhé třeba vedou za ruku a odmítají se do registru zapsat. Mají dvě zdravé děti a přesto nechtějí pomoct někomu, kdo má doma nemocné dítě a prožívá ta hrozná muka.

Co byste vzkázala lidem, kteří přemýšlejí, jestli se mají zapsat?

Ať o tom nepřemýšlejí, ať udělají dobro. Já vám něco povím. Každému se to dobro vrací - ať je to úsměv, podpora, podaná ruka. Mně je 85 let a můj vnuk z toho všeho vyšel dobře. Možná i díky tomu, že jsem se hned od toho případu  Honzíka začala zajímat a dělat mu nábor…