Benýšek byl na přelomu tisíciletí členem zlaté české reprezentace na mistrovstvích světa v letech 1999 a 2000. K tomu má ještě bronz z roku 1997, s pražskou Spartou vyhrál dvakrát extraligu (2000, 2007).

Nedávno oslavili kulatou padesátku jeho někdejší spoluhráči David Výborný nebo Tomáš Vlasák, teď přišla řada na něj.

"Já ale nic velkého nechystám, jen v rodinném kruhu. Jsme roztahaní po celé republice, takže oslava bude na Moravě a pak v Praze," usmívá se olomoucký rodák a majitel 161 startů v NHL, které nasbíral v dresu Minnesoty a Edmontonu. Dnes je už možná trochu pozapomenutou hvězdou 90. a nultých let.

Sedmým rokem pracujete pro Minnesotu jako evropský skaut. V jaké fázi je zrovna vaše sezona?

Pomalu se blíží ke konci. Měli jsme "mid-term meetings", sestavily se listy pro draft, ten finální se tvoří po dubnovém MS osmnáctek. To je letos v Americe, tam já nepoletím.

Ale jinak je vaše práce hodně o cestování napříč Evropou, že?

V této sezoně cestuju nově hodně do Finska a Švédska, dříve jsem si držel region střední Evropy. Ta práce je založená na cestování, na spoustě kilometrů. Můžu telefonovat ze Švýcarska, druhý den jsem ve Stockholmu a třetí v Helsinkách. Po zápase rychle na letiště, naplánovat si program, aby člověk všechno stíhal, to je důležitá součást mojí práce. Zrovna teď začíná opravdový fofr, třeba v dubnu se mi v jednom termínu sejdou dvacítky ve Finsku, sedmnáctky v Chomutově a MS osmnáctek druhé divize v Maďarsku.

Organizace Minnesota Wild rezonovala v Česku v prosinci, když přivedla z Columbusu Davida Jiříčka. Přitom na farmě měla v té době Davida Špačka. Oba mladí obránci, oba praváci. Jak jste to vnímal?

Už vloni na draftu, když jsme vzali Američana Zeeva Buiuma, ofenzivního obránce, jsem si myslel, že je to pro Špačka hlavní konkurent. Špaček s Jiříčkem si třeba konkurovat nemusí, za mých časů jsem hrál v Minnesotě s Filipem Kubou a Slovákem Ľubem Sekerášem. Byli jsme půlka obrany česko-slovenská a hráli jsme. Není nikde napsané, že nemůžou hrát spolu. Jde o to, aby přesvědčili trenéry.

V českých médiích se to dost řešilo i kvůli netypické reakci trenéra národního týmu Radima Rulíka. Rozohnil se, že mu to připadá šílené a vůbec to nechápe. Tak mě napadá, nemluvil jste s ním?

Ne ne, ona moje práce vlastně končí draftem, pak už ty kluky sleduju jen z vlastního zájmu. Chápu výstup Radima Rulíka z pozice trenéra nároďáku, ale je třeba říct, že dospělé mistrovství světa, na kterém Špaček hrál, není pro NHL tolik podstatné.

Rulík tehdy říkal, že Minnesota šampionát v Praze nesledovala vůbec, jinak si Špačkovo upozaďování nedokáže vysvětlit. To od něj byla přeci jen nadsázka, co myslíte?

Jasně! Skoro na celý turnaj byl v Česku přímo Bill Guerin, generální manažer Minnesoty. Tomu to může říct. (úsměv) Já jsem tam byl taky, ale kvůli norskému obránci Stianu Solbergovi a dalším klukům před draftem.

Když pak tohle téma řešili Jakub Koreis a Václav Varaďa v podcastu Bomby k tyči, tak Varaďa mluvil o tom, že co se týče skautingu, dělají pro Minnesotu největší workoholici. Potvrdíte to?

(smích) Slyšel jsem to, prý říkali, že si strašně píšu. Zajímalo by mě, kde na to přišli, protože moje poznámky jsou hodně stručné. Ale to je o stylu práce, já si udělám o hráči představu a musím projektovat, kde bude za pár let. Jaký bude typově, kde by se nám mohl hodit. A jinak je ta síť skautů pro NHL strašně hustá nejen v Minnesotě. Fascinuje mě, že od doby, co jsem nastoupil, neustále nabíráme do skautingu další lidi.

Posílilo se v zámoří renomé Čechů? Ať už třemi medailemi v řadě na MS juniorů, nebo zlatem na dospělém šampionátu v Praze.

Ten šampionát dospělých NHL opravdu tolik nezajímá, i když Česko je vždy atraktivní a hráči sem rádi jezdí. Ti úplně nejlepší na MS být nemohou a platí, že finálová osmička NHL hraje úplně jiný hokej než ta spodní. Juniorské úspěchy pomohly, ale já pokaždé přemýšlím o tom přechodu do NHL a tam naši kluci zatím nejsou. Kolik od ročníku 2000 jich stabilně hraje, když nebudeme počítat brankáře?

Skoro nikdo.

V této sezoně je nahoře Jirka Kulich, u nás v Minnesotě chodí nahoru dolů Jiříček, Kuba Lauko roky válčí a bojuje ve třetí čtvrté lajně. V tomto třeba porovnání se Švédy vychází pořád špatně, někteří jejich kluci už jsou hvězdy a zápasů v NHL mají odhadem desetinásobně více. Přechod do dospělých se nám bohužel příliš nedaří ani v české extralize.

Už jste zmínil vaši hráčskou štaci v Minnesotě, v letech 2000 až 2003. S farmou v Houstonu jste také vyhrál AHL. Jak na ty časy vzpomínáte?

Herně to byl tehdy můj kariérní vrchol, můj top. Zároveň jsem to měl v té době doma strašně složité. Mamka měla rakovinu a odlítal jsem do Ameriky v době, kdy už jí léčba nezabírala. Nemohl jsem se rozhodnout, jestli odejdu, nebo ne. Mimo hokej to bylo hrozně těžké životní období. Někdy to tak je, že v něčem se vám daří a jinde to není dobré.

Jak to tehdy dopadlo?

Mamka zemřela v roce 2001, když jsem byl v Minnesotě. Pro mě to bylo po zlatém MS 2000 v Petrohradu velké dilema, jestli odejít. Říkala mi, ať jdu, ale bylo to těžké. Zase naopak v roce 2002 se nám narodila nejstarší dcera. To byl pro změnu krásný osobní život, nicméně kariéra už šla dolů.

Pomáhal vám hokej v těžkých časech jako jistý způsob úniku?

Není to tak, že bych při zápasech zapomněl, ale chytal jsem se určitých berliček. Když teď na ledě tohle dokážu, třeba se to celé otočí. Možná jsem do toho dával ještě víc. Když jsem se v létě připravoval, říkal jsem si, že když zaběhnu tohle a tohle v takovém čase, třeba se to otočí. Člověk si musí užívat, když je zdravý a má zdravou rodinu. Pokud ne, nakonec nepomůže asi nic jiného než čas.

Ale po sportovní stránce byl rok 2000 přímo fantastický, že? Se Spartou jste vyhráli extraligu, ukončili jste éru Vsetína. Pak přišlo zlato na MS a v rozšiřovacím draftu po vás sáhla Minnesota, nový tým NHL.

Ještě bych zmínil, že se Spartou jsme prohráli proti Magnitogorsku ve finále Evropské ligy, byli jsme těsně od vítězství. Start té sezony nebyl na Spartě úplně dobrý, ale od určitého okamžiku jsme jeli. Od ledna jsme skoro neprohráli, byl to válec. Šampionát v Petrohradu a federální finále se Slováky, to byla třešnička.

Po konci v zámoří jste okusil hokej ve Finsku, Švédsku, Francii, Dánsku, Itálii a Skotsku. Chtěl jste toho co nejvíce poznat?

V jednu chvíli už jsem měl vrcholových soutěží dost. Nedá se říct, že pak jsem se chtěl hokejem jen bavit, s tímhle v hlavě by to šlo do kopru, takhle nejde uvažovat. Ale šel jsem do Francie a dál, jsem za to rád. Nikde není řečeno, že jednou francouzská liga nebude nejlepší. Za 50 let bude třeba francouzský hokej obrovský a já tam někde budu figurovat jako jeden z prvních Čechů. (smích)

Vyhrál jste ligu s Rouenem, v Itálii zase s Asiagem.

A nejvíce se mi líbilo ve Švédsku, dodnes je to moje nejoblíbenější země. S Leksandem jsme postoupili, pak jsme spadli. Akorát ve švédské baráži, které se říká Kvalserien, to byly takové nervy, že už jsem tam nechtěl pokračovat. Itálie byla zajímavá a směju se, že zatímco jsem profesionální kariéru začínal v Novém Skotsku v Kanadě, ukončil jsem ji ve starém Skotsku, v týmu Braehead Clan z Glasgow. Hokej mi už nic nedával, zábavu ani odpovídající peníze. Ulevilo se mi, že končím.

Se Spartou máte vedle titulu z roku 2000 i ten poslední o sedm let později. Co myslíte, zlomí už letos sparťané to dlouhé čekání?

Ještě pořád můžu chodit a všude vykládat, že jsem poslední mistr se Spartou. (smích) Ale už je to opravdu dlouho a Sparta si zaslouží vyhrát, má na to tým. Nejdříve musí dotáhnout sérii s Třincem. Už vloni jsem myslel, že je hotovo, Třinci jsem to nepřál, ale po tom neuvěřitelném obratu musel každý smeknout a uznat jeho sílu.

A co Olomouc, kde jste se narodil a s hokejem začínal? Může mít problémy v baráži proti vítězi první ligy?

Vždycky nasbírali body na začátku sezony a pak to nějak dohráli. Možná ne atraktivně, ale týmově, dokázali trápit silné soupeře. Troufnu si říct, že s nejnižším rozpočtem a s "nechtěnými" kluky odjinud. Tentokrát to bohužel nevyšlo. V baráži čekám Vsetín, nebo Zlín a podle mě nebudou mít z Olomouce takový respekt jako z Kladna. I tak doufám, že rozdíl mezi extraligou a první ligou se projeví a Olomouc se udrží. Ale lehké to mít nebude.