Nina Segal přistupuje ke své Hedě Gablerové s obrovskou mírou znalosti Ibsenovy hrdinky, tedy ženy vyskytující se v realisticky poznatelném prostředí, v němž více než na vnějších rodinných a společenských vztazích závisí na skrytých tužbách a pudech. Norský modernista Hedu obdařil až démonickými rysy osobnosti, vyvěrající z jejího pocitu tísně a prázdnoty, kterým coby novomanželka ničím nevynikajícího Dr. Jørgena Tesmana čelí. Touží po vznešené výjimečnosti, naráží na banalitu a průměr. Nemůže-li se z ní sama osvobodit, což jako vdaná a navíc těhotná žena konce 19. století ani nemohla, nesmí ji okusit ani její láska z mládí, nadějný vědec, avšak alkoholik, Ejlert Løvborg. Svojí manipulací ho Heda dovádí k sebevraždě. Snad proto označila kritika krátce po prvním vydání hry v Kodani v roce 1890 hlavní hrdinku za "zrůdu v ženské podobě". Přitom není to zdaleka jen ona, kdo ve hře intrikuje, jako zásadní manipulátor využívající to, jak se postavy v daných rolích snaží fungovat, se brzy ukazuje rodinný přítel Doktor Brack.

Danost rolí, které společnost Ibsenovým postavám přisuzuje, stejně jako rozhodující Brackova úloha v tomto procesu, je výchozí i pro zrenovovaný příběh Hedy Gablerové. Autorka jej zasadila do Norska na natáčení filmové adaptace ikonického dramatu, jehož cílem je absolutní autenticita hereckého ztvárnění. Vize zpočátku minimálně se projevujícího a později o to intenzivněji naléhavého manipulativního režiséra Henrika (narážka na Ibsenovo jméno), kterému byl předobrazem Doktor Brack - této úlohy se ostatně údajně pro nepřítomnost původního herce během natáčení sám ujímá - dovádí zúčastněné ke stále zoufalejšímu a nebezpečnějšímu jednání. Heda jednadvacátého století je americká dětská filmová hvězdička, která do Skandinávie přijíždí obhájit stagnující kariéru, ale ve skutečnosti uniká před skandály, a hlavně sama před sebou. Netuší, že do role Hedina bývalého milence Ejlerta byl obsazen její reálný expřítel. A shod mezi životy aktuálních protagonistů a jimi hraných postav jen přibývá. Režisér dokola opakuje: "Stop, nevěřím, znovu," přičemž se ze svých spolupracovníků snaží vyždímat "pravdu". Jenže podstata umění a herectví je v umělém, nikoli prožívaném aktu. Je tedy vůbec možné, aniž by člověk přestal hrát a začal žít, něčeho takového dosáhnout?

Pochybný sociální experiment, který s herci režisér vede, může připomínat dnes tak oblíbené reality show. Avšak Nině Segal se daří prostřednictvím hry Heda Gablerová - naostro komunikovat, aniž by ani na minutu ztratila ze zřetele původního Ibsena, daleko víc aktuálních motivů. Na place například funguje koordinátorka intimity, jejíž úlohou je vhodným způsobem tlumočit hercům v důvěrných situacích záměry štábu. Spolu s psychoterapií ji ne náhodou poskytuje postava herečky, jíž připadla role Tey. V originále jde o ženu zosobňující absolutní Hedin protiklad. Téma mateřství, i pro Hedu vzhledem k jejímu těhotenství důležité, zrcadlí figura skriptky Berty, která ve volných chvílích udílí po telefonu instrukce svému nedospělému synovi. Jako pravděpodobná matka samoživitelka si nemůže dovolit přijít o práci.

S respektem k textu stejně jako jeho hereckým mediátorům hru inscenuje režisér Jiří Havelka. Je to pro něho již druhý pokus o revizi modernity. V prvním nejen prostorově extrémně stísněném Čechovově Rackovi, kterého uvedl v Divadle Na zábradlí, se odrážel od textu z počátku 20. století. Podrobil jej zásadnímu krácení, postavy desocializoval a ztišil na úkor obrazových předělů a metaforické hyperrealistické scénografie.

Tentokrát měl Havelka k dispozici již revidovanou verzi moderního dramatu, do níž nebylo nutné autorsky tolik vstupovat. O to víc věnoval péči každé mikrosituaci, a to i minimálnímu hercově gestu a pohledu. Scénograf Dáda Němeček, který s ním spolupracoval už na Rackovi, zaplnil scénu Činoherního klubu dvěma maketami karavanů rámujícími úvodní situaci hereččina příjezdu na místo natáčení. Aktéři se ve svých provizorních domovech postupně zabydlují, karavany přichází o čelní stěny a dění se přesouvá do jejich útrob. Mezi obytné přívěsy umístil výtvarník plátna upomínající na nepřirozenost celého konání. Nejprve na nich demonstruje skandinávskou přírodu v barvotiskové kvalitě, o něco později, v procesu natáčení, zelené foto plátno ke klíčování pozadí.

Už na Zábradlí pracoval Havelka s velice schopnými spolupracovníky, ostatně jinak tomu nebude v Dejvickém divadle, které od letoška umělecky vede. V Činoherním klubu se od jeho počátku v polovině 60. let minulého století pěstovalo kromě kvalitní dramatiky excelentní herectví. A zdá se, že se Havelkova inscenace k těmto kořenům navrací. Přímo Ibsenovu Hedu Gablerovou zde režíroval v roce 1996 jeden ze zakladatelů scény Ladislav Smoček s Ivanou Chýlkovou a Ondřejem Sokolem jako Hedou a Ejlertem Løvborgem v ústředních rolích.

Novodobou Hedu ztvárnila vynikající Marta Dancingerová. Role mužů, kteří ji obklopují, připadly neméně výtečným Viktoru Zavadilovi coby Jorgenovi, Janu Grundmanovi jako Ejlertovi a Janu Hájkovi představujícímu režiséra alias Doktora Bracka. Na jevišti je doplňují Lucie Žáčková jako Berta a Romana Widenková coby Tea. Vzájemnou scénickou empatií všech zainteresovaných deklarují zdejší formulaci o hledání možností herců a jejich prostřednictvím i možností člověka.