Lady Gaga se poprvé vynořila v roce 2008 s albem The Fame, které znamenalo novou kapitolu v historii taneční hudby. Jako kdyby vytvořila nadstavbu toho, co předtím v podobě elektronického diska zkoušela definovat na některých svých deskách Madonna. (Mimochodem, také Italka a také vystudovaná herečka.) Bylo to potrhlé, rozmáchlé album a jejím písním nechyběl humor a energie. Stejně bláznivá byla i její prezentace. Pamatujete neuvěřitelně excentrické klipy nebo šaty sešité z hovězího masa, které si vzala v roce 2010 na Ceny MTV? O ničem jiném se druhý den nepsalo. A takových provokací si tehdy Lady Gaga vymyslela celou řadu.   

Nutno říct, že po výtržnické taneční éře se Lady Gaga vydala do mírnějších vod a rok co rok propadala (pravděpodobně své osobně největší lásce) zlatému fondu amerických standardů. Výsledkem byly dvě desky swingových melodií, které natočila s legendárním Sinatrovým souputníkem Tony Bennettem. Na jedné straně se blýskla tím, že umí zpívat písně George Gershwina nebo Irvinga Berlina jako nikdo z její generace, na druhé se jí tím zároveň povedlo oslovit starší publikum. Čili dokonalý strategický krok pozvolna stárnoucí pop hvězdy, která přirozeně ztrácí kontakt s mladou generací a zároveň myslí na zadní kolečka.

Jenže bez zájmu mladých showbyznys moc nejde, takže po nějaké době musí logicky přijít krok zpět k mladšímu publiku. Návrat k taneční hudbě může v osmatřiceti samozřejmě vyznít úplně stejně, jako kdyby se ke konci života Josef Zíma vrátil od dechovky k rock´n´rollu. Dalo by se tomu věřit?

Taneční hudba, diskotéka i metal

Lady Gaga proto musela s pomocí svého snoubence Michaela Polanskyho vytvořit novou koncepci, která by signalizovala návrat k mladé hudbě, ale zároveň oslovovala přinejmenším střední generaci. V případě Mayhemu to znamená eklektickou, dokonce postmoderní vizi pestrých hudebních inspirací, jejíž prostor je vytýčen třemi klíčovými body.

Elektronickou taneční hudbou, který pamětníkům připomene éru EBM z devadesátých let, ale třeba občas i melodickou invenci Depeche Mode, diskotékovou hudbu osmdesátých let a - co je obzvláště bizarní - industriální metal, ovšem bez dominujících kytar. Je to stejný princip cestování mezi několika styly, který ke konci své kariéry používal David Bowie.

Bude tahle strategie fungovat? Toť otázka! Ale je fakt, že si každý posluchač na nové desce Lady Gaga najde něco, co ho zaujme. Úvodní Disease přitáhne každého, kdo má rád hutné a temné industriální beaty. Druhý singl, konzervativněji laděný Abracadabra je najednou výletem do danceflooru poloviny osmdesátých let, jen trochu zabaleným do moderního soundu. Asi nepřekvapí, že v něm mají prsty dva členové legendární anglické skupiny Siouxsie and The Banshees.

Hodně zaujme i Zombieboy, svým rytmickým základem připomínající queenovské Another Man Bites The Dust. Killah je zase svým soundem jednoznačně depešácká záležitost. Nic není ale úplně jednoznačné. Postmoderna míchá všechno dohromady a jestli dílo něco někomu připomíná, tak je to spíš plus než minus.

Mayhem neboli Chaos rozhodně nenudí

Písně mají hravý charakter, primárním cílem je na ně tancovat, ale jsou konstruovány tak, že na rozdíl od většiny taneční hudby mohou sloužit třeba jen k poslechu, protože jestli něco na Mayhemu chybí, tak je to monotónnost. Pořád se něco děje. Ale pak přichází překvapení. Nečekaná změna se objeví po deváté skladbě. Skladba Don´t Call Tonight signalizuje uvolnění, ohlašuje zklidněná tempa a následující písně směřují k běžnému ženskému střednímu proudu současnosti. Nečekaně se objeví i balady The Beast a Blade Of Grass. Album uzavírá další pomalá skladba, excelentní romantický ploužák Die With A Smile v podobě duetu Lady Gaga s Bruno Marsem. Těch pět skladeb za sebou, laděných mnohem konzervativnějším způsobem, je zdánlivě cosi nepochopitelného, ovšem je to pěstování přízně už dříve získaného staršího publika. U jiných interpretů bychom nevydrželi ani dvě takové skladby v řadě. Ale vysvětluje to jeden z důvodů, proč se album jmenuje Mayhem neboli Chaos.

Není pochyb, že Lady Gaga je vynikající zpěvačka. Přesněji řečeno, zpívající herečka. Zatímco u nás je zvykem, že zpívající herec se většinou vydá do oblasti takzvaného hereckého šansonu, tady je herecká role značně diversifikovaná. Co skladba, to nová role. A to je přesně to, co posluchače podvědomě zaujme na novém albu Lady Gaga.