Nové nastudování Její pastorkyně v režii Calixta Bieita uvedla "zlatá kaplička" v rámci festivalu Pražské jaro na premiérách 22. a 24. května (recenze je psaná z druhé premiéry). Španělský režisér se těší pověsti provokatéra, který se nebojí radikálních interpretací klasických děl a mnohdy jde až na hranu (nebo za ni). Jeho inscenace jsou často kontroverzní, ale navštěvované a diskutované.

Bieitovo pojetí Její pastorkyně je provokativní, otázkou ale je, co na něm ve skutečnosti tolik pobuřuje. Po první premiéře sklidila opera zdrcující kritiku, která se zaměřila na prvky násilí, alkoholismu a sexualizace. Je ale opravdu natolik šokující, že se tyto prvky objevují v opeře, jejíž hlavní zápletka je postavena na nechtěném těhotenství, krvavém konfliktu a vraždě dítěte, na jejímž pozadí je na Moravě všudypřítomná slivovice? Pojďme si nejprve připomenout děj.

Drama Gabriely Preissové, inspirované údajně skutečným příběhem, popisuje spletité vztahy v uzavřené vesnické komunitě na Slovácku, kde víc než cokoli jiného znamená pověst, zbožnost a vnější morálka. Vypráví příběh Jenůfy, která čeká nemanželské dítě s místním krasavcem, ten se ale kvůli svému alkoholismu příliš nezamlouvá její pěstounce Kostelničce, jejíž zesnulý muž propil celé jejich jmění. Všimněme si přitom vesnického pokrytectví už u její přezdívky, která je ekvivalentem toho, čemu v Čechách nelichotivě říkáme "svíčková bába" - postarší ženy, která v kostele vypomáhá s úklidem, výměnou svíček, chodí na většinu bohoslužeb a její "pámbíčkářství" je vlastně tak trochu směšné. Víra a morálka ano, ale zase ne moc…

Jenže otec dítěte se od Jenůfy poté, co ji naschvál jeho bratr zraní ve tváři, nakonec odvrátí a zůstane sama. Kostelnička ji po dobu těhotenství schovává a snaží se ji ochránit před odsouzením, které by zjištění, že je svobodnou matkou, přineslo. V zoufalství tak dítě zabije, aby svou schovanku ochránila před ostudou a umožnila jí začít nový život.

Národní divadlo drama uvedlo poprvé roku 1890 a Janáčka natolik zaujalo, že jej přetvořil v operu, s níž uspěl roku 1904 nejprve v rodném Brně, v Praze se hrála od roku 1916. Není tak divu, že má na první scéně pozici klasiky, na niž se "nesahá".

Překotné změny v obsazení

Program tentokrát překvapivě postrádá bližší informace o pěvcích v hlavních rolích - snad kvůli překotným změnám v obsazení, které krátce před premiérou proběhly a dodnes není příliš jasné, proč.

Celá opera se odehrává na minimalistické scéně Anny-Sofie Kirsch obestřené igelitem, zřejmě symbolizujícím izolaci - jak vesnické komunity, tak později ukrývající se Jenůfy. Byť některé rekvizity vyvolávaly otázky, nápad a jeho symbolika jsou povedené. Ostatně doby, kdy jsme na scéně, která se odehrává ve mlýně, skutečně potřebovali zpodobněný mlýn, jsou dávno pryč. Škoda jen přiznané přestavby po druhém jednání, která narušila vypjatou atmosféru, když se po scéně začali trousit kulisáci.

Kostýmy Pauly Klein děj zasadily do 60. let, byť na scéně nebylo moc typických vysokých tupírovaných účesů a sukně se držely pod koleny a nevybočovaly tehdy vynalezenou mini-délkou, jsme ostatně na vesnici. O světlech třeba říci jen tolik, že kromě dvou zpodobnění měsíce vlastně nebyla, nefungovala, nebo byla rozkolísaná a zpěváci stáli často ve tmě nebo je reflektor nešikovně "hledal".

Kontroverzní nálepku sklidila už první scéna, v níž dvě mladé zpěvačky kouří a hihňají se, načež jim Stárek (Jiří Hájek) přinese lahev slivovice. Jakmile jedna z nich flašku přijme a napije se, začíná ji obtěžovat. V opeře přitom Stárek později vystupuje jako morální arbitr. Realistické a povědomé, že? Ostatně, která z žen někdy nezažila, že si nějaký muž za pomyslné pozvání na drink nárokoval její tělo, tím spíš z pozice moci… 

Jenůfa v podání Alžběty Poláčkové je v prvním dějství provokující, lehkomyslná, vědomá si svých předností a sebejistá je i v hlasovém projevu. S Lacou (Aleš Briscein), přivážejícím v montérkách paletu, se příliš nemaže a dává mu "sežrat", že o něj nemá zájem ani ona, ani ostatní ženy. Ten od začátku působí jako vystřižený z incelské komunity "plačících chudáčků", kteří o sobě prohlašují, že nemají u dívek úspěch, protože jsou "příliš hodní", ve skutečnosti je ale plný záště, agrese a pomstychtivosti. Pěvecky rozhodně patří mezi nejlepší a jeho zvučný tenor se nese i nad mnohdy příliš hlasitý orchestr pod taktovkou Stefana Veselky.

Těžko říct, proč po pódiu rozmisťuje tranzistorová rádia, asi jako symbol chasy přicházející s muzikou, což by asi bylo průhlednější, kdyby bylo jedno a velké. Ale nezdá se, že by diváci záměr vzhledem k předimenzovanému počtu pochopili. 

Števa, s nímž Jenůfa čeká dítě, od začátku srší toxickou maskulinitou jako playboy rozhazující peníze, kterého dívky uhánějí. Jenůfa ale dobře ví, že ho za pomoci svých vnad dokáže zkrotit a nemá problém je použít. Od začátku si tak je vědomá toho, že jejich vztah je postaven zejména na fyzické přitažlivosti, chemii a objektifikaci, ale přistupuje na to. Martin Šrejma by v roli snesl ještě větší jistotu, kterou ale snad získá s časem. Každopádně v duetech s Poláčkovou zněli vyrovnaně a hlasově mu role sedla.

Slovácká party rozhodila sbor a orchestr

"Slováckou party", při níž se sbor s orchestrem úplně rozešly, zpěv se rozpadl a sboristé zoufale, ale marně čekali na výraznější gesta dirigenta, která nepřišla, nakonec k úlevě všech přeruší Kostelnička. Ta Števovi dává ultimátum, že mu Jenůfu dá za ženu, pokud se rok zvládne neopít, což několik diváků výrazně pobavilo. Inu v zemi s jednou z největších spotřeb alkoholu na světě, která ještě nedávno měla sníženou sazbu DPH i spotřební daň na pivo, se není co divit a možná ta všudypřítomná kritika alkoholismu není úplně od věci.

První dějství vrcholí konfliktem Laca s Jenůfou, která se mu posmívá, přičemž jeho frustrace přejde v to, že ji schválně poraní nožem, aby se jeho bratrovi znelíbila. Stárek ho za to zbije páskem, což je rovněž jedna ze scén kritizovaných pro přílišné násilí. Ovšem nakolik lze brát vážně slova kritiky zaznívající z řad společnosti, v níž řada lidí zastává názor "škoda rány, která padne vedle"?

Druhé dějství patří především Kostelničce v podání anglické mezzosopranistky Rosie Aldridge, která ji zpívá velmi vypjatě, většinu opery se drží ve forte, ale v nižších polohách příliš tlačí na hrudní rejstřík. Přechody jsou slyšitelné a obecně často používá hrdelní, nepříjemně znějící tóny. Na pódiu se objevuje kovová kartotéka, postavu tak režisér zřejmě vykresluje jako lékařku, byť scéna ničím jiným ordinaci nepřipomíná a kromě kartotéky je na ní jen matrace a jídelní stůl. Libreto ale zmiňuje, že Jenůfu omámila k spánku a také její léčitelské schopnosti, tento aspekt by tak možná stál za dotažení.

Števa na scénu kdovíproč přichází s řetězem v ruce, Kostelnička se před ním svléká do kombiné a zatímco ho přemlouvá, aby si Jenůfu vzal, svádí ho a drží mu ruku ve svém klíně, což působí nemístně. Vrchol jejich výstupu je také podivný - po první premiéře se psalo o škrcení, na druhé ji pouze povalí a řetězem drží na zemi. Ani jedno každopádně nebylo vypointované tak, aby byl jasný smysl. 

Kostelnička postupně přechází v nepříčetnost, která vyvrcholí vraždou dítěte na stole. Ani tento krutě násilný moment ale v době, kdy i v odpoledních hodinách v televizi běžně stříká krev, podle mě není nijak zvlášť pobuřující. Herecky dobře graduje postupující trauma a šílenství, motiv houslí simuluje tinnitus, byť hrdelní křik jí zjevně nedělá dobře pěvecky a spodní polohu čím dál víc tlačí.

Třetí dějství graduje svatbou Jenůfy s Lacou, který tak konečně dosáhl svého. Ironicky vyznívá jeho pasáž o tom, že by Jenůfě nikdy neublížil. Holt klasický "hodný kluk". Poláčková i Aldridge dobře odlišily psychologický posun postav mezi dějstvími a je na nich patrná proměna. Evě Urbanové coby Stařence už chybí potřebná síla i lesk v hlase a téměř není slyšet. Ve srovnání s ostatními, kteří navíc v posledním jednání téměř všichni dost tlačí na pilu, působí jako z jiného světa. Trochu zbytečná je zápletka Rychtáře (Pavel Švingr) s Pastuchyňou (Michaela Zajmi), kteří spolu skončí pod stolem, načež Rychtářka (Maria Kobielska) muže v zoufalství mlátí kabelkou. Pěvecky i herecky byla ale trojice výborná.

Velmi pěkný pěvecký výstup předvedla Marie Šimůnková, která přibíhá oznámit nález mrtvého dítěte, i Jekatěrina Krovatěva jako Števova nová snoubenka Karolka v bílém kostýmku s opulentním zásnubním prstenem - aneb jak co nejvíc naštvat přítelovu ex. Aldridge v závěru už v podstatě jen křičí "hruďákem", herecky je ale přesvědčivá. Rozpačitě vyznívá konec, při němž Števa Jenůfě začne mazat po obličeji svatební dort jako v americkém filmu. Kdyby se oba smáli, možná by scéna vyzněla odlehčeně, Jenůfa se ale tváří tak zdrceně, jako by si v duchu říkala "a s tímhle idiotem já mám strávit život". Zda to byl záměr, těžko říct.

Macho večera

Korunu tomu všemu nasadila děkovačka, která jako by se nechtíc pomyslně vrátila na první scénu a zasloužila by cenu "prasák večera". Poté, co jedna ze sboristek předala sbormistrovi kytici, chytil ji za zadek a v majetnickém gestu před celým auditoriem si ji tak odvedl zpět do řady. Jestli mě něco znechutilo, tak právě tohle. I kdyby tvořili pár, vůči sboristce to bylo naprosto ponižující a nedůstojné macho-gesto, při němž měl jeho autor toxickou potřebu ukázat celému publiku Národního divadla, komu tady tohle pozadí patří. Oproti tomu mi přišla scéna pod stolem ještě celkem decentní.

Bieitova inscenace otvírá kontroverzní otázky a jde na hranu - stejně jako drama Preissové. Těhotenství neprovdané dívky už nás nešokuje jako něco nevhodného. Šokuje nás explicitní násilí, obtěžování, objektifikace žen… A to je dobře. Dokud nás bude pohoršovat, nebudeme mu dávat zelenou a omlouvat jej. Kéž by to tak platilo i v běžném životě a dokázali jsme se obětí zastat tak hlasitě, jako nyní zaznívají protesty vůči Pastorkyni.