Když se v roce 1996 poprvé roztočil kolotoč jménem Mission: Impossible, působil špionážně akční snímek jako variace na bondovky. Bondovská série v té době startovala novou éru Pierce Brosnana, jenž se v úvodu snímku Zlaté oko představil akčním kouskem, během něhož na terénní motorce seskočil ze skály, ve vzduchu přestoupil do padajícího letadla a vítězně ho odpilotoval do dáli.

A Tom Cruise se mu v těchto nerealisticky nadsazených eskapádách pokoušel dýchat na záda. První snímky série byly tehdy přijímány spíše rozpačitě, jako pozdní díla výrazných tvůrců Briana de Palmy či Johna Woo, která nesla jejich zřetelný rukopis, ale zároveň nedosahovala kvalit předchozích titulů daných mistrů a zaostávala i za bondovkami, s nimiž se nabízelo srovnání.

Celou druhou půli série ale převzal režisér Christopher McQuarrie a ten se rozhodl pracovat s choreografiemi akčních scén, formou a vůbec s dějinami akčního filmu důmyslněji. A přitom nikdy jeho příspěvky do této ságy nezískaly vážnost špionážního thrilleru. Na to byly příliš přehnané, poťouchlé a vědomé si toho, že jde jen o rafinovanou hru - s vyprávěním, s divákem, s filmařskými trendy.

Nový snímek Mission: Impossible - Poslední zúčtování přímo navazuje na předchozí část s podtitulem Odplata - část první. Nejen dějem, ale především atmosférou, v níž se chmurná, paranoidní nálada blížící se globální zkázy střetává s až béčkově nadsazenými, přemrštěnými, skoro až přihlouplými momenty.

Bylo by však příliš snadné tvůrce nařknout z nevyrovnanosti či nesoudržnosti. Naopak jde o svým způsobem dokonalý produkt dnešní postfaktické doby, v níž už nelze rozlišovat mezi pravdou a iluzí.

Agent Ethan Hunt se svým týmem musí opět zachránit svět - avšak padouchem není žádné monstrum v lidské podobě, ale umělá inteligence, tedy neviditelná, nehmatatelná, neuchopitelná Entita, jak zní i její jméno. Ale to rozhodně není pro filmaře důvod pustit se do nějakých hackerských technologických kejklí, přímo naopak. Hrdinové se musí vyvarovat všeho elektronického a většina akce se tak odehrává na starodávných strojích, kde je všechno "analogové".

Svět spěje k rychlému konci, neboť buď brzy všechny jaderné hlavice všech států světa odpálí Entita, nebo menší "preventivní" útok provedou Spojené státy, aby obří nukleární katastrofu vyměnily za její limitovanější verzi. Ale předtím dostane důvěru americké prezidentky Hunt, aby se pokusil o nemožné: odvrátit apokalypsu plánem, který spoléhá na spekulace, náhody a obří porci štěstí. Nakolik je komplikovaný, natolik působí nahodile, troufale, až nesmyslně.

Z minula víme, že Hunt získal tajemný klíč. Nyní sledujeme, jak ho použije. A tento způsob záchrany světa je výstřední, bláznivý, přepíná mezi nervy drásajícím dramatem a akčními sekvencemi, které se vrací až do éry němých či kreslených grotesek a odvážně vrší jeden šílený kousek za druhým. Způsob, jakým lze zničit virtuální hrozbu jménem Entita, nespočívá v sofistikovaných technologických operacích, prostě ji je nutné zavřít do jakési malé krabičky - skoro jako zlobivé záhrobní síly ze snímku Krotitelé duchů.

Je to roztomile starosvětské, přiznaně praštěné, lehce technoskeptické - ale bez nějakého strašení. Spíše jde o zábavný způsob, jak mást publikum kousky, které nejsou jen zcela ztřeštěné, ale až příliš často přepínají do nervních chvilek připomínajících špionážní thrillery Paula Greengrasse z filmového univerza o agentovi Jasonu Bourneovi než bondovky s Brosnanem. Dokud se modus operandi zase nepřepne do absurdna.

I kdyby toto bruslení mezi zmiňovanými, zdánlivě protichůdnými polohami někomu nepřišlo dostatečně funkční a nosné, nelze přehlédnout dvě monumentální akční sekvence, které vypravěčsky, střihem, choreografií i atmosférou vysoce převyšují většinu současné hollywoodské produkce. Podmořská scéna ve vraku potopené ponorky, který se pozvolna kutálí po nakloněném dně vstříc útesu do hlubin, je dusivě klaustrofobním zážitkem, kde se ruší, co je nahoře, co dole, či jak funguje gravitace. A podobnou závrať přináší souboj dvou dvouplošníků, kde také jako by neexistovala přitažlivost.

Režisér McQuarrie ovšem u toho nekončí. Extrémní napětí v té chvíli buduje ve dvou dalších dějových liniích, akce všech postav jsou přitom na sobě závislé. Vzniká až euforický pocit, kdy se v jedné chvíli bavíte kaskadérskými výkony jako z dob Harolda Lloyda či Bustera Keatona a o chvíli později už se zase nervózně třepete. A znovu. A znovu.

Poslední Mission: Impossible možná nemá nejsvižnější start (a leckdy je tu hromada vysvětlujících dialogů). I ty ale pohání nápaditý střih, který neumožní divákovi zívat nudou. A jakkoli se lze šťourat v jednotlivostech a dohadovat se, co vše je tu vlastně záměr, nakonec převládne pocit, že tohle možná bude opravdu jediný způsob, jak zúčtovat s umělou inteligencí, pokud se vymkne kontrole. Poslat partu všehoschopných dobrodruhů, ať ji zavřou do krabičky. Při sledování dnešní geopolitické situace vlastně není tak nemožné si představit, že podobný praštěný, nepředvídatelný, nesmyslně komplikovaný kousek může být tou jedinou účinnou zbraní.