Cesta začíná brzy ráno a kilometry na tachometru pomalu přibývají. První tankování je ve Studénce, kde mám schůzku s Vojtou. Beru od něj materiál pro kluky na frontě. Další zastávka bude v Ostravě u přátel z "Cesty naděje" pro Nissan Navara. Navara se koupila od hasičů a bude sloužit na Donbase u 56. brigády. Taky nesmím zapomenout koupit pořádnou kost pro mou oblíbenou německou ovčandu dobrovolníků z Charkova. Hračku, kterou jsem jí přivezl minule, zlikvidovala za pár hodin.

Poslední zastávka v Čechách je pro Přemka, který mi byl nečekaně přidělený do auta. Neznám ho, nepočítal jsem s ním, a tak z toho nejsem ani trochu nadšený. Vlažné přivítání a jede se. Po cestě začínáme komunikovat a najednou zjišťuji, že ho vlastně znám - a to už 22 let. Byl u mě totiž jako voják základní vojenské služby v přijímači. Cesta už utíká lépe. Jedeme téměř v kuse a večer se bez větších obtíží dostáváme přes hranice.  Kolem osmé ve Lvově vyzvedávám dva smluvené drony Mavic 3T a pokračujeme na Kyjev a Charkov.

V Kyjevě nás dostihuje smutná zpráva, že byl těžce zraněn velitel jednotky Ostrých Kartůz Anton. Se slzou v oku pokračuji. Musím na něho myslet celý zbytek cesty. Po čtyřiceti hodinách jízdy přijíždíme do Charkova - máme za sebou prvních 1950 kilometrů.

Tady předáváme materiál 92. brigádě Achilles a skupině kolem české dobrovolnice Alice. Vykládáme tu některé léky, oblečení, škrtidla, plynové lahve, čokolády, kávu, pivo… věci darovali Vojta, Bob, česká Aerorozvědka a další dobrovolníci.

Oblíbenou fenku obdaruju obrovskou kostí a ve společnosti skvělých lidí trávíme večer vyprávěním, co se zde za poslední tři týdny, kdy jsem tu nebyl, změnilo.

Ráno se snažím dovolat klukům od Ostrých Kartůz, abych domluvil schůzku a předal jim jeden Mavic, ale nikdo nebere telefon. Začínám tušit proč. A to se potvrzuje o pár hodin později - mladý bojovník Anton v noci bohužel zemřel…

Plný směsi smutku a hněvu vyrážím do Izjumu, kde nakupuji jídlo pro bábušku. Babča, kterou navštěvuji už od prvního roku války, mě vítá už z dálky, protože zrovna něco dělala před domem. Seznamuji ji s Přemkem. Jsem moc rád, že je živá a zdravá. Aspoň ona je v pořádku. Je tu na všechno sama, byla by nejradši, kdybych tu přespal. Po vyložení potravin a léků si povídáme. Předávám jí naši společnou fotku, kterou vyfotila moje žena při naší poslední návštěvě. Bábuška je dojatá. Musíme se ale opět brzy rozloučit, čeká nás cesta k Runě, té nejdrobnější, ale přitom nejschopnější velitelce děla, jakou znám.

Tentokrát mě navigace přesvědčuje, že zná lepší cestu. No, zkusím to. Odbočuji z hlavní silnice na docela slušnou cestu. To by nám mohlo ušetřit hezkých pár kilometrů. To se ale rychle mění. Když vpravo na poli míjíme rozstřílené budovy zemědělského podniku, všímáme si, že zde pracují stroje na odminování. V poli se otáčet rozhodně nebudeme. Po dalších minutách si Přemek všímá různě poházených věží od tanků a zbytku techniky, která lemuje cestu… no doufám, že bude kde se otočit. Není to bezpečné ani v další vesnici, kde nezůstal jediný dům v celku. To je krutý pohled… v křižovatce uvažuji nad otočením, ale s návěsem, na kterém vezu Navaru, by to bylo i zde vysoké riziko.

Pokračujeme po asfaltu do kopce. Opět na nás čeká po pár metrech bahno. Další kilometry a další rozbité budovy, kombajny a další zemědělské stroje. Vidíme staršího muže, který nese zbytky rakety na hromadu. Ptáme se ho, jestli bude dál lepší cesta. Odpověď je, že můžeme pokračovat, že cesta je taková normální. Ukrajinské "normální" není úplně jako "normální". Po cestě zapínám terénní režim. Těžko, ale suneme se k domu, kde je pohyb lidí, kteří průběžně likvidují následky osvobození od Rusů. Sundáváme Navaru z návěsu a jen tak tak se otočíme. Návrat je na hraně možností aut, ale jsme venku. "Zkratka" nám sebrala několik hodin…

Když přijedeme konečně k Runě na základnu, potkáváme známé tváře. Kluci mě vítají a zvou nás na jídlo. Nejdřív je ale potřeba předat věci. Přibíhá i fenka Brenda. Jo, jsem tu už jak doma. Vovo, velitel roty, mě táhne do dílny. Ukazuje auta zničená od výbuchu, videa, kde jim dron ničí další auto… Na dílně stojí i naše staré Mitsubishi. Hned mi ukazují zlámané pružiny… Jak tohle někdo dokázal? Vozidlo prý evakuovalo zraněné z jiného vozidla. To vlivem výbuchu protipěchotní miny zůstalo stát na poli. Posádku vyzvedli a brutální jízdou terénem zachránili. Ještě jsou tu patrné stopy krve… Ptám se, kdo tam byl. Mezi zraněnými je i řidič šestikolky zvaný Gigant. Chudák kluk, nebyl tu ani měsíc. Sotva vyjdeme z dílny, přichází Michal a Runa. Přibíhá a radostně se vítáme.

Jdeme sundat Navaru z vleku a předat vše, co jsme přivezli. Michal, jako velitel druhé roty, je v šoku, když vidí, co vyndávám z auta - záložní zdroj Ecoflow, Mavic 3T, Starlinky a mnoho dalších beden. V Navaře jsou pneumatiky, hasicí přístroje, další potraviny a léky i od Cesty naděje.

Jdeme dělat dokumenty. Papíry jsou další válkou ve válce. Bez papíru nejde nic. Opět se stoly prohýbají pod jídlem. Škoda, že já to úplně neocením, maso skoro nejím a ukrajinská pohostinnost je bez spousty masa nemyslitelná. Získávám ale od místních obrovské uznání za své domácí korbáčky v česneku.

Během večera řešíme, co je dál potřeba. Kupuji rovnou přes internet další dva drony Mavic 3 s termovizí. Michal mi ukazuje na počítači, jak střílí jejich obrněný transportér BTR na ruské pozice. Přes vysílačku upravuje náměr a velí k další krátké dávce. Výbuchy ozařují okolí a člověk si uvědomuje, že o pár kilometrů dál právě teď trhá granát lidská těla. Po vystřílení více než 300 nábojů vydává rozkaz opustit stanoviště a vrátit se.

Video: Ukrajinka Runa je velitelkou dělostřelecké čety, která operuje s šedesátimilimetrovým kanonem