"Jsem Péťa, kreativní duše s hrnkem kávy v jedné ruce a lopatkou nebo foťákem v druhé," představuje se Petra Holubová s úsměvem. Její život se točí kolem rodiny, projektů, práce na levandulové farmě ve Starovičkách a především kolem místa, kterému říká domov - venkovského domu s modrými okny uprostřed ovocného sadu.

Příběh Petry a její rodiny začal v městském bytě, kde s manželem Františkem dospěli a užili si bezstarostná léta. "Dokud jsme neměli děti, bylo to fajn," vzpomíná. "Ale pak jsme začali snít o prostoru, kde si kluci budou hrát, kde budeme grilovat a kde se budu šťastně hrabat v hlíně," vypráví.

A tak je touha po změně zavedla až k zanedbanému ovocnému sadu, kterému hrozilo rozparcelování.

Dnes tu stojí dům, který si navrhli sami a zcela promyšleně, aby sami sobě takzvaně nezavařili. "Nešetřili jsme jen na obýváku a kuchyni," přiznává Petra. "Tam jsme nejvíc spolu. Díky letní kuchyni jsme venku, i když prší," dodává.

Letní kuchyně má v rodinném příběhu Holubových zvláštní místo - vznikla ještě před tou vnitřní. "Vařili jsme v ní celé léto, protože ta v domě dorazila až v říjnu. A bylo to boží," směje se Petra. Inspiraci tehdy hledala v časopisech, na Pinterestu a bleších trzích. A když manžel zpočátku nechápal a nesdílel její nadšení, rozhodla se kuchyni financovat z ušetřených peněz z mateřské.

Rodina, zvířecí kamarádi a zahrada s vynálezem

V sadě dnes žije početná a správná parta -  Petra, František, synové Dominik a Štěpán, babička Jana, sedmnáctiletá čivava Kimy, několik slepic, želvy, ježčí rodinka, a nespočet ptáků a hmyzích obyvatel. "Je to tady takový malý zvířecí ráj," říká. Když se procházíte mezi skoro padesátkou stromů, z nichž mnohé pamatují časy dávno minulé, nelze si nevšimnout, jak hluboký vztah k místu Petra má.

"Snažím se zachovat zahradu tak, jak ji kdysi založila původní majitelka. Prý zásobovala ovocem celé okolí. Doufám, že kdyby ji dnes viděla, měla by radost," usmívá se. Podle ní je zahrada je místem, kde se "ruce potí a myšlenky odpočívají". "Když vidím, jak kluci ochutnají ovoce přímo ze stromu, vím, že to má smysl," dodává. A její nejoblíbenější rostliny? Hortenzie, třapatky a divizny.

Díky lásce k zahradě dokonce rozjela i byznys - vytvořila keramickou kompostovací věž, která se už objevila i v televizi. A spoustu dalších nápadů ve stylu "udělej si sám" sdílí na Instagramu. Právě tam se kolem ní vytvořila inspirativní komunita lidí, kteří obdivují její přístup k životu.

Druhý život a dojetí

Interiér domu Holubových je směsí romantiky, vintage stylu a českého venkova. A staré věci díky Petře dostávají nový život. "Většinu nábytku jsem vyrobila nebo sehnala z druhé ruky. Kombinace dřeva, kovu a cihel je pro mě nadčasová," říká.

Její nejoblíbenější místo? Ložnice. "Postel i knihovnu jsme vyrobili sami, natírala jsem je křídovými barvami a místo fotek zvolila výraznou tapetu. Pracuju většinou z domu, a tak je pro mě důležité mít výhled - a ten mám na ptačí budku na staré jabloni," popisuje. "Nejvíc mě těší, když mi někdo napíše, že jsem ho inspirovala - třeba jen tím, že jsem mu ukázala radost z maličkostí. Často u zpráv i pláču, štěstím a dojetím," svěřuje se.

Směsice, cesta a duše

Každodenní život v sadu je podle Petry směsice "hektického rána, voňavého poledne a unaveného, ale krásného večera". Práce není málo - ale je to práce, která dává smysl. A když už má hotovou práci na počítači, utíká na zahradu nebo tvoří nejrůznější projekty. Třeba houpačku v sadu - symbol klidu.

A rada pro ty, kteří o podobné změně sní? "První krok? To je jen ten moment, kdy řeknete strachu, ať si dá pauzu," tvrdí a věří, že překážky nejsou problém - jsou součástí cesty. "Cesta je cíl. A ten náš vede sadem plným stromů, radosti a lásky k přírodě," dodává.

"Čím je náš domov speciální?" přemýšlí Petra na závěr. "Asi duší. Je to místo, které jsme vytvořili po kouskách. Není dokonalé, ale je naše. Plné vzpomínek, smíchu a ticha pod stromy," uzavírá milovnice přírody.