Jaké typy úzkostí u dětí se nejčastěji objevují v souvislosti s přijímacími zkouškami?

Děti často trápí takzvaná anticipační úzkost - tedy strach z toho, co teprve přijde. Spolu s tím se objevuje i testová úzkost, která je navázaná na samotný výkon během přijímaček. Často si děti svou vlastní hodnotu spojují právě s výsledkem testu - ať už během školní docházky nebo při důležitých zkouškách.

Učíme je proto, že lidská hodnota nespočívá jen v tom, jaký výsledek přinesou. Pomáháme jim osvojit si účinné učební strategie, psychohygienu a také schopnost chápat, že selhání je přirozenou součástí života. Mnohé úzkosti totiž pramení z nenaplněných základních potřeb - především potřeby přijetí a bezpečí. Děti, které velmi touží po uznání od rodičů nebo učitelů, se často bojí, že je neúspěch definují jako "nedostatečné". Tento tlak může být pro jejich psychiku mimořádně zatěžující.

Hraje v míře úzkosti nějakou roli věk dítěte?

Rozhodně ano. Testová úzkost se může objevit už u malých dětí, dokonce i ve školce - mají přirozenou obavu z chyb a neúspěchu. U dětí mezi 12 a 13 lety je situace ještě citlivější, protože se nacházejí v období, kdy je pro ně extrémně důležité přijetí a bezpečí. Jakýkoliv náznak selhání může působit jako silné ohrožení jejich sebedůvěry.

Starší děti, kolem 14 až 15 let, už častěji zvládají reflexi a sebepoznání. Ale i ony jsou pod tlakem - často spojeným s očekáváním okolí, touhou po autonomii a přijetí vrstevníky. Jejich úzkosti bývají spíše existenciální - obavy o budoucnost, o naplnění cílů, které si samy nastavily…

Jaký vliv má na prožívání úzkosti sociální zázemí dítěte?

Velký: děti z podnětného a stabilního prostředí, kde mají dostatek emocionální podpory, se se stresem vyrovnávají mnohem lépe. Mají větší důvěru ve své schopnosti zvládnout nové nebo nečekané situace.

Naopak děti z méně funkčních nebo socioekonomicky znevýhodněných rodin často čelí větším nejistotám - nejen ohledně přijímaček, ale obecně své budoucnosti. Často se potýkají s pocitem osamocení, nepochopení, někdy i s tím, že jejich emoce nejsou vítané nebo respektované. Ty pak mohou potlačovat, což vede k psychosomatickým potížím, problémům v chování nebo i k sebepoškozování.

Liší se nějak úzkosti dětí ze zajištěných a sociálně slabších rodin?

Nemáme přesná data, ale určité rozdíly pozorujeme. U dětí z materiálně zajištěných rodin je častá úzkost spojená s tlakem na výkon - často mají pocit, že musí naplnit vysoká očekávání rodičů. Naopak děti ze sociálně znevýhodněného prostředí se často bojí o svou budoucnost v obecnější rovině - například, jestli budou mít přístup ke vzdělání nebo šanci v životě uspět. V obou případech ale platí, že klíčová je kvalita vztahů - přítomnost rodiče, jeho pozornost, ochota naslouchat a vést otevřený dialog.

Jak může rodič poznat, že už nejde o běžnou nervozitu, ale o vážnější úzkost?

Signálem může být změna chování - dítě se začne jinak chovat, jinak spí, jí, projevuje emoce. Může být podrážděnější, smutnější, uzavřenější. Pokud úzkost narušuje běžné fungování dítěte delší dobu, je namístě zpozornět.

Jak s takovým dítětem doma pracovat?

V první řadě by rodič měl zpracovat vlastní obavy a nenechat je přenášet na dítě. Měl by být oporou, ukazovat dítěti, že i těžké situace se dají zvládnout. Dítě sleduje, jak dospělý reaguje - a podle toho se učí. Je důležité komunikovat, že výsledek zkoušek neurčuje jeho hodnotu jako člověka. A hlavně - že ho rodiče mají rádi bez ohledu na úspěch.

Kdo na dítě tlačí nejvíc? Jsou to rodiče, škola, příbuzní?

Tlak může přicházet ze všech stran - rodiče mívají vysoká očekávání, příbuzní mohou nevědomky přilévat olej do ohně. Samotná společnost je extrémně výkonově orientovaná - klade se důraz na výsledky. Naštěstí se mnohé školy snaží omezit soutěživost a kladou důraz spíš na spolupráci a pohodu.

Jak dítěti pomoci zvládnout zkoušky s menším stresem?

Pomáhá rozdělit věci na ty, které mohu ovlivnit - a na ty, které ne. Mít plán. Připomenout si, co už dítě zvládlo. Povídat si o tom, co znamená "neúspěch", jaké má důsledky, a mít připravenou variantu B.

Důležitý je také vyvážený režim - příprava, ale i odpočinek, relaxace, spánek. A především vědomí, že neúspěch u přijímaček není konec světa - život má mnoho cest a možností.

Pomáhá psychologická příprava, nebo je důležitější rodinná podpora?

Rodinná podpora je základ. Pokud má dítě dlouhodobě zdravé zázemí, kde může zažívat i frustraci a učit se ji zvládat, má velkou šanci obstát i v náročných situacích. Psychologická pomoc je vhodná, pokud úzkosti přetrvávají nebo se zhoršují - ale nelze jí nahradit každodenní bezpečný vztah s rodičem.

Existují techniky, které mohou dítěti pomoci zvládnout stres?

Ano. Relaxační a dechová cvičení jsou velmi účinná, ale je třeba je trénovat předem, v klidu - ideálně ve škole, doma, ve spolupráci se školním psychologem. Fungují například řízené imaginace, autogenní trénink, progresivní svalová relaxace. Důležité je, aby dítě umělo rozpoznat, kdy úzkost narůstá, a vědělo, co v takovém momentě dělat.

Co když se přijímačky nepovedou - jak dítěti pomoct situaci zpracovat?

Rodič by měl být oporou, nepřilévat olej do ohně a ukázat dítěti, že neúspěch není selhání, ale zkušenost. Pomoci mu vnímat, co se naučilo, co může zkusit jinak a jaké jsou další možnosti. Odvolání, další kola přijímaček, jiná škola - řešení existují…

A hlavně - po zkouškách si dopřejte společný odpočinek a ocenění. Ne za výsledek, ale za úsilí, které dítě vynaložilo.

Setkala jste se ve své praxi s případem, kdy se podařilo dítě s úzkostí výrazně podpořit?

Ano, těch příběhů je víc. Jeden silný případ byla dívka s úzkostně-depresivními obtížemi, kde bylo potřeba zapojit celou rodinu i odborníky. Díky společné práci a včasné intervenci se podařilo úzkost stabilizovat a dívka našla cestu, jak s ní lépe pracovat.

Kolik dětí se u vás ročně potýká s úzkostí spojenou s přijímacími zkouškami?

Nejčastěji se na nás obracejí dívky, které mají větší tendenci mluvit o svých emocích. Jde o jednotky dětí ročně. U dalších desítek se úzkost projevuje v jiných oblastech, nepřímo souvisejících s přijímačkami.

Zaznamenáváte v posledních letech nárůst úzkostí?

Ano, po pandemii covidu sledujeme obecný nárůst úzkostných stavů - u dětí i dospělých.

A pokud úzkosti přetrvávají i po zkouškách?

Pak je namístě hlubší práce - často jde o dlouhodobější potíže, které je potřeba řešit s odborníkem. Dítě by mělo dostat prostor, porozumění a správnou pomoc. Nejen kvůli škole, ale pro celý jeho další život.