Tento tichý protest proti nelegální migraci se projevuje vyvěšováním národních vlajek - britských Union Jacků a anglických bílých praporů s křížem sv. Jiří, které se teď třepotají na lampách, mostech i domech.

Vše začalo na začátku léta v Birminghamu a Londýně, ale dnes už jde o celostátní fenomén. Snaha občanů upozornit na problémy s nelegální migrací však narazila na odpor. Několik radnic se rozhodlo vlajky z ulic odstraňovat coby projev extremismu. Frustrovaní lidé pak začali vlajky malovat i na přechody pro chodce a kruhové objezdy, aby jejich poselství zůstalo viditelné.

K tomu se přidali aktivisté z levicových kruhů, kteří národní symboly nahrazovali duhovými vlajkami nebo - v Británii velmi populárními - palestinskými prapory. V médiích byl protest rychle označen za krajně pravicový, což rozdmýchalo mezi účastníky vlnu nevole. Plamínek odporu se tak rozhořel do řetězové reakce menších i větších demonstrací po celé zemi.

Sám jsem byl před pár dny svědkem jedné takové v Bristolu. Abych byl upřímný, šlo o mou první demonstraci. Nelegální migraci považuji za problém závažný, nikoliv však za ten hlavní. Toho dne se na dosud poklidné ulici sešly dvě malé skupinky lidí, které si vyměňovaly názory na současnou situaci. Během chvíle se na jedné straně objevily britské vlajky a transparenty s nápisy Send them home - Pošlete je domů. Naproti nim se zhruba z deseti lidí během několika minut stal dav asi stovky protestujících, křičících na své oponenty slova o "fašismu" a "rasismu". Brzy se objevily palestinské a duhové vlajky, a dokonce i jedna se srpem a kladivem.

Vlajka jako symbol útlaku

Nejprve jsem navázal rozhovor v "duhovém" táboře. Oslovil jsem dva muže, kteří mi velmi emotivně, ovšem poutavě začali vysvětlovat svůj pohled. Jeden z nich mi řekl, že britské vlajky jsou pro něj symbolem zotročení a útlaku - tytéž barvy prý nosili na uniformách vojáci, kteří před lety kolonizovali a ničili jeho národ. Vidí v nich zlo, represi a utrpení. Druhý muž dodal, že za národními vlajkami se skrývají nacionalisté, kteří chtějí šířit rasismus, xenofobii a nenávist mezi lidmi.

Do debaty se pak přidal ještě muž třetí, držící rudou vlajku se srpem a kladivem. Přirovnal vyvěšování britských vlajek k vyvěšování svastiky. "Asi by se vám, Polákům, nelíbilo, kdyby dnes německé továrny po Evropě vyvěšovaly symboly Třetí říše, která zničila vaši zemi!" prohlásil hlasitě, mylně mě považuje za Poláka. Pak se přidala žena v jamajských barvách a sdílela příběh své prababičky, která jí vyprávěla o krutostech britských vojáků. Kříž sv. Jiří je tak pro její rodinu symbolem koloniálního útlaku.

S hlavou plnou otázek jsem se přesunul na druhou stranu. Proplést se kolem kordonu policistů, kteří působili agresivně, jako by kvůli demonstraci nestihli fotbalové derby mezi Liverpoolem a Manchesterem United, bylo náročné. Mezi Union Jacky jsem pak navázal rozhovor s malou skupinkou asi šesti lidí.

Mladá žena, zjevně pod vlivem alkoholu, popisovala vysokou kriminalitu spojenou s nelegálními migranty. Muž vedle ní, mladý Angličan pobírající sociální dávky, na mě dokonce začal pokřikovat urážky, zřejmě kvůli mému přízvuku.

Odpor vůči změnám

Dva starší gentlemani nakonec pochopili, že nejsem najatý provokatér, a začali ochotně popisovat důvod své účasti. Frustrace této strany barikády obecně pramenila z pocitu, že jejich země ztrácí kvůli migrantům svou identitu, a vlajky pro ně jsou symbolem odporu vůči změnám, které nechtějí přijmout.

Obě strany měly svou pravdu, ale také své slepé skvrny. Mnoho z mých nezaujatých přátel, a nutno dodat, že lidí, kterých si nesmírně vážím pro jejich pracovitost a kariérní úspěch, mi později řeklo, že je dobré vnímat fakt, že na obou stranách pomyslné barikády stojí většinou ti stejní - líní lidé bez práce. Na jedné xenofobní pobírači sociálních dávek, kteří se jen bojí, že na ně už kvůli přílivu uprchlíků na člunech nezbude dost prostředků a budou muset začít pracovat. Na barikádě druhé jde o levicové příjemce všemožných dotací a grantů za účelem předem prohraného boje s rasovou diskriminací, s misgenderem, se sociální nespravedlností a s podobnými výdobytky dnešního západního světa.

V obou případech jde ale o lidi, kteří se jen bojí o ztrátu svého jistého příjmu bez nutnosti pracovat. Neříkám, že s tímto popisem stoprocentně souhlasím. Naopak naprostá většina mých kolegů nemá při svém pracovním nasazení na demonstrace čas a celý protest považují jen za běžnou anglickou bouři, která odejde ještě rychleji, než přišla.

"Operation Raise the Colours" každopádně odhalila hlubokou propast mezi lidmi, kteří sdílejí stejnou zemi, ale zcela odlišné pohledy na její minulost, přítomnost i budoucnost. Nacionalismus totiž může být pro jednoho hrdostí a pro druhého hrozbou. Stejně tak duhové vlajky - pro někoho symbol svobody, pro jiné provokace.

Pravda leží jako vždy někde uprostřed, ale najít ji nevyžaduje křik, nýbrž dialog. Demonstrace v Bristolu mi ukázala, že dokud budeme místo naslouchání jen mávat vlajkami - ať už jakýmikoli -, budeme se jen víc vzdalovat. Možná je čas vlajky na chvíli položit a začít skutečně mluvit.