Letní olympijské hry v Mnichově se v Německu konaly poprvé od jejich uspořádání v Berlíně, kde je v roce 1936 zneužil Adolf Hitler k nacistické propagandě. O šestatřicet let později západní Německo olympiádu vnímalo jako příležitost dokázat světu, že se z válečného agresora stal mírumilovný národ. Prvních deset dní se tato vize naplňovala. Pak ale přišlo 5. září a s ním brutální násilí, které všechny tyto naděje pohřbilo.

Palestinská militantní skupina Černé září tehdy pronikla v brzkých ranních hodinách do apartmánů izraelských sportovců. Hned na místě dva z nich zastřelila a dalších devět vzala jako rukojmí. Po neúspěšném vyjednávání došlo téhož dne v noci na vojenském letišti ke zfušované "záchranné" operaci bavorské policie, kterou se šokující tragédie završila.

Mnichov 1972 není prvním filmem, který se k ní vrací. Kromě dvou televizních projektů - v roce 1976 vznikl americký thriller Jednadvacet hodin v Mnichově a o deset let později kanadské akční drama Meč Židů - bylo natočeno i několik dokumentů. Nejzásadnější z nich je britsko-švýcarsko-německý snímek One Day in September z roku 1999, který získal Oscara.

Nejznámější hraný film natočil šest let poté Steven Spielberg pod lakonickým názvem Mnichov. Útok na olympijskou vesnici však tvoří jen jeho malou část. Většina času se soustředí na odvetnou akci izraelského Mosadu, během níž členové speciálního komanda začali likvidovat domnělé palestinské strůjce mnichovského krveprolití.

Když se z olympijské vesnice ozvou výstřely

Německo-americké drama Mnichov 1972, které se od čtvrtka promítá v českých kinech, nahlíží na masakr ze zcela odlišného úhlu. Švýcarský režisér a spoluscenárista Tim Fehlbaum ho sleduje výhradně z perspektivy členů sportovní redakce americké televize ABC, která měla zázemí jen pár set metrů od izraelských ubytoven. ABC se díky tomu stala první televizní společností, která odvysílala teroristický čin v přímém přenosu.

Tvůrci sledují její pracovníky od chvíle, kdy ředitel sportovní redakce ABC Roone Arledge a zkušený produkční Marvin Bader dají šanci mladému ambicióznímu kolegovi Geoffreymu Masonovi, aby řídil živé vysílání z nadcházejícího olympijského klání.

Dříve, než se sportovní soutěže rozběhnou, se ale z nedaleké olympijské vesnice ozvou výstřely a do štábu začnou přicházet první zlověstné zprávy o mrtvých, rukojmích a teroristech. Roone Arledge tehdy učiní přelomové rozhodnutí. Ačkoli členové jeho týmu mají zkušenosti pouze s pokrýváním sportovních událostí, odmítne unikátní reportáž předat svým kolegům ze zpravodajství.

Mnichov 1972 se pohybuje na hranici dokudramatu a thrilleru. Důsledně přitom vychází z faktů, jež jsou založena na vzpomínkách pamětníků. Kamera po celých 95 minut takřka neopouští televizní studio. K záběrům mimo ně Tim Fehlbaum využívá archivní záběry, včetně moderátorských vstupů široce respektovaného amerického sportovního novináře Jima McKaye.

Fehlbaumovo pojetí připomíná kombinaci filmů typu Vysíláme zprávy či Saturday Night a dramatu Let číslo 93. První dva zprostředkovávají - byť ve zcela jiném žánru - pohled do hektického zákulisí televizního vysílání. Poslední zmíněný snímek rekonstruuje nejen dění na palubě čtvrtého Boeingu, který 11. září 2001 unesli teroristé, ale přibližuje i horečnatě vypjatou atmosféru ve středisku řízení letového provozu.

Ačkoli je všeobecně známo, jaké bude mít příběh izraelských sportovců vyústění, filmařům se daří po celou dobu udržet až nečekaně intenzivní napětí. Mnichov 1972 přitom samotný teroristický útok ani pozdější přestřelku na letecké základně nezobrazuje. Zaměřuje se výhradně na televizní pracovníky v klaustrofobicky stísněném velíně a na jejich reakce na chaotické informace, které dostávají zvenčí.

O hrůzách, které se odehrávají v olympijské vesnici, dostatečně vypovídají jejich občasné záblesky. Například obraz palestinského teroristy v kukle, jenž z balkonu pokoje kontroluje okolí ubytovacího komplexu, působí až přízračně.

Bezprostřední autentičnost filmu umocňuje i vizuální stránka. Tvůrcům se podařilo vytvořit věrnou repliku tehdejšího studia ABC Sports se všemi svítícími barevnými tlačítky a páčkami na režijním pultě. Dobové materiály se přitom kompaktně prolínají s vysoce kontrastními, z ruky nasnímanými a dynamicky sestříhanými záběry kameramana Markuse Förderera.

Etický kodex novináře v praxi

O soukromí tří klíčových postav štábu, které přesvědčivě ztvárňují Peter Sarsgaard, Ben Chaplin a John Magaro, na Oscara nominovaný scénář nic bližšího neříká. Takové odbočky by narušovaly precizně budovanou jednotu místa, času a děje. Přesto o jejich charakterech leccos naznačují jejich postoje a jednání v situacích, kdy se v časové tísni ocitají pod obrovským tlakem a vyvstávají před nimi složitá dilemata spojená s novinářskou etikou.

Počáteční profesní euforii záhy vystřídají pochybnosti, jak se zachovat ve chvíli, pokud teroristé začnou střílet, neboť by to v přímém přenosu mohli vidět i příbuzní rukojmích. Později přicházejí oprávněné obavy, že vysílání mohou teroristé využít ve svůj prospěch. I oni ho totiž sledovali na pokojích ubytovny a měli proto přehled o tom, co se děje v jejím bezprostředním okolí. Dozvěděli se tak i o policejních odstřelovačích v teplákových soupravách, kteří se k nim blížili po střechách.

Čtvrtou důležitou (byť fiktivní) postavou v takřka výlučně mužském kolektivu je mladá německá překladatelka Marianne v podání Leonie Beneschové. Tlumočnice je personifikací nejen výčitek svědomí německého národa za zvěrstva, která spáchal během druhé světové války, ale i zmarněné snahy rehabilitovat se v očích světové veřejnosti.

Tim Fehlbaum se s ožehavým tématem vypořádal více než se ctí. Film přitom nezatěžuje politikou a nechává zcela na divácích, aby případně sami hledali paralely s aktuálním válečným konfliktem mezi Izraelem a palestinským teroristickým hnutím Hamás.

Tvůrci nekomentují ani cynismus Mezinárodního olympijského výboru, který hry přerušil na nátlak veřejnosti až v odpoledních hodinách. Na motivace televizního štábu přitom nahlížejí ryze sportovní optikou v duchu olympijského hesla "Citius, Altius, Fortius" (Rychleji, výše, silněji). I redaktoři ABC chtěli být rychlejší než konkurence a získat emočně co nejsilnější příběh. V mediálním soupeření však nešlo o zlaté medaile, ale o co nejvyšší sledovanost.