Sumy je uzavřená oblast a nikdo tam nesmí. Volám klukům a Žeňa mi potvrzuje, že si mě za pár minut osobně vyzvedne. Nerad ho pokaždé obtěžuju, ale žádný druh dokladu, na který bych projel pokaždé, když potřebuju, tady neexistuje. Vždycky mě prověří, zapíšou do systému, ale nikdy už mě v tom jejich systému nikdo nenajde, a tak se situace pokaždé opakuje.

Žeňa dorazí celkem brzy, odešle na velitelství naše nacionále a zhruba do dvou hodin dostáváme speciální povolení ke vstupu.

Jedeme odpojit podvalník na hlídané parkoviště a míříme na operačku. Tady se tvoří plán na příští dny. Kluci jsou hodně unavení a je vidět, že od mojí poslední návštěvy před deseti dny se situace hodně zhoršila. Jsme domluvení, že ráno na nedaleké střelnici uděláme výcvik ve střelbě.

V dopoledních hodinách druhého dne se sejdeme u obchodu potravin v malé vesnici. Poznávám velitele skupiny Mavic. Jarik je bývalý zaměstnanec televize, který pracoval na stadionu, kde hrál Taras fotbal za Dynamo Kyjev. Nově poznávám týpka s přezdívkou "seržant Afrika". Tento kluk před válkou hlídal diamantové doly v Africe. Bereme bednu s municí a bednu s ručními granáty a vyrážíme za vesnici, kde budeme cvičit. Rokle uprostřed polí je využívaná jako střelnice.

Dělíme kluky do dvou skupin a já zůstávám se skupinou, která má za sebou šest týdnů výcviku. Jak zakrátko zjišťuji, za celou tu dobu stříleli ze samopalu pouze dvakrát. Začínáme cvičit základní manipulaci se zbraní. Upravit řemen, bezpečně nabít a vybít zbraň. Nakonec následuje i střelba. Kluci jsou vděční, že se něco dozvědí. Potrénujeme ještě hod granátem a k večeru vyrážíme zpátky. Dneska udělali obrovský pokrok.

Bohužel nemají více času na výcvik. Skupina se dnes v noci vrátila z pozic a zítra večer už jede znova na další čtyřdenní rotaci. Chlapci si musejí ještě vyrobit různé miny a bomby, které si vezmou s sebou. V tom jsou dobří - tady bychom se měli hodně co učit zase my.

Druhý den nás požádá Jarik a "Afrika", abychom jim pomohli naplánovat obranu pozic, na které brzo zaútočí Rusové a Severokorejci. Situace se má tak, že i když se ví, že Rusové brzy přijdou, a že tudíž nebude možné pozici udržet, musejí s ústupem vyčkat na pokyn velitele. Ten se nechal už dopředu slyšet, že pokyn nevydá, dokud nebudou Rusové přímo ve vesnici. Prakticky to znamená, že v tom okamžiku teprve vyrazí někdo, kdo je pojede vyzvednout, pokud tedy bude mít zrovna k dispozici auto a cesta bude průjezdná. Není prostor k diskusi a kluci musejí udělat maximum proto, aby se o sebe postarali sami.

Sedáme ke stolu a máme před sebou notebooky se spuštěným mapovým programem Kropiva. Snažíme se získat co nejvíce informací. Situace je hodně zoufalá a není mnoho možností, jak vytvořit dobrý plán. Ale každý plán je lepší než žádný. Po několika hodinách máme aspoň dílčí řešení. Oblast se zaminuje a na přístupové cesty se dají ježci, které dokážou probodat pneumatiky tak, aby postup techniky byl co nejpomalejší. O další škody se postarají miny.

Po ukončení plánování jedeme naložit do jejich aut drony, munici a další věci na několik dnů na pozicích. A já začínám plánovat návrat domů, kde budu muset sehnat další potřebné věci a peníze na další pomoc.