Již od počátku byla Státní bezpečnost pod kontrolou komunistů, a to především díky ministru vnitra Václavu Noskovi. Po komunistickém převratu v únoru 1948 se stala jedním z hlavních nástrojů teroru a útlaku. Připomeňme si klíčové momenty vývoje StB - od jejích začátků a postupného nárůstu moci, přes brutální praktiky 50. let a "utahování šroubů" během normalizace, až po snahy zamést stopy po činnosti komunistické tajné policie v období Sametové revoluce.

Založení a počátky (1945-1948)

Po druhé světové válce se nově vzniklá StB stala mocenskou pákou komunistů ještě před jejich plným převzetím moci. Již v letech 1945-1948 využívala nezákonné metody - sledování, provokace, zastrašování či fyzické týrání - s cílen odstranit politické soupeře komunistů. Známé jsou například diskreditační akce proti demokratickým politikům. Státní bezpečnost zinscenovala obvinění nekomunistických ministrů Petra Zenkla, Prokopa Drtiny či poslanců Demokratické strany Jána Kempného a Miloše Bugára, kteří byli na základě podvržených důkazů odsouzeni do vězení. Tyto zákulisní operace přispěly k oslabení demokratické opozice a usnadnily komunistům převrat v únoru 1948.

Po únoru 1948 získala StB prakticky neomezenou moc k potírání "třídních nepřátel". Její pravomoci pak výrazně rozšířil zákon o národní bezpečnosti z téhož roku. V té době se StB včlenila do všech bezpečnostních složek a zároveň rychle rostl i její vliv a aparát - od vedení ministerstva vnitra až po krajské expozitury.

Už před rokem 1948 působila za pomoci sovětských poradců, kteří po převratu dále školili estébáky v tvrdých metodách. StB tak od počátku plnila roli politické policie, zcela podřízené Komunistické straně Československa.

Éra 50. let: tvrdý teror a politické procesy

Ve stalinských 50. letech dosáhla moc StB svého vrcholu. S požehnáním KSČ a sovětských poradců zavedla systematický teror - mučení při výsleších, vynucování doznání a vykonstruované procesy se staly běžnou praxí. Brutalita vyšetřovatelů byla tak vysoká, že případy úmrtí nebo trvalého zmrzačení vyslýchaných byly tolerovány, někdy dokonce považovány za žádoucí. Po krutých výsleších StB zemřela řada obětí - například kněz Josef Toufar, umučený roku 1950 po aféře takzvaného číhošťského zázraku.

Zatýkání a vyšetřování v 50. letech probíhalo s krajní tvrdostí. Mnozí pamětníci detailně líčí okamžik zatčení: "Pojď, ty gaunere, jdeš se mnou!" křičel estébák s namířenou pistolí na tehdy čtyřiadvacetiletého Františka Suchého, než ho odvezli do nechvalně proslulé vyšetřovny v pražské Bartolomějské ulici, kde "začal tanec" - tedy série brutálních výslechů. K obávaným centrům patřila právě budova Ministerstva vnitra v Bartolomějské, hlavní sídlo StB v Praze. Za nejkrutější vyšetřovací místo byl považován tzv. Domeček na Hradčanech, tajná věznice, odkud se mnozí vězni vraceli s podlomeným zdravím nebo se již nevrátili vůbec.

StB překračovala i hranice státu. Agenti podnikali ilegální akce v zahraničí - například v roce 1953 StB unesla z Rakouska bývalého předáka nekomunistické ČSSD Bohumila Laušmana zpět do Československa. Také takzvaná akce Kámen byla provokací StB. V pohraničí falešné "přechody" lákaly uprchlíky, kteří byli poté zatčeni. Všechny tyto údery - od násilných výslechů, přes politické procesy, až po únosy, zastrašovaly obyvatelstvo a pomáhaly odstraňovat reálnou opozici.

Šedesátá léta a Pražské jaro: krátké uvolnění

V první polovině 60. let došlo k částečnému uvolnění poměrů. Prezidentem Novotným byly vyhlášeny amnestie politických vězňů a režim se snažil zahladit stopy nejhorších zločinů 50. let. Proběhlo i vyšetřování některých excesů StB, avšak postihy konkrétních viníků byly minimální.

Období Pražského jara 1968 představovalo pro StB nejistotu, Reformně naladění komunisté kritizovali nezákonné praktiky bezpečnostních orgánů a požadovali omezení politické policie. Invaze vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 ale znamenala konec těchto nadějí. Po "konsolidaci" v letech 1969-1970 byla StB personálně prověřena a připravena opět sloužit tvrdé linii.

Normalizace: StB v 70. a 80. letech

Po nástupu normalizace StB opět naplno rozjela své nezákonné praktiky, i když sofistikovanějším způsobem než v 50. letech. Své oběti masivně sledovala, odposlouchávala telefony, otevírala poštu a dlouhodobě sledovala jejich byty. V polovině 80. let StB registrovala kolem 75 000 tajných spolupracovníků po celé republice.

Stále ovšem využívala i brutální výslechy a zastrašování. "Dávali mi rány do žeber s tím, že mi ani ten náš Bůh nepomůže," vzpomíná katolický kněz a disident Václav Malý na jeden z výslechů. StB mu tehdy také vyhrožovala, že ho svážou a shodí z pražského Nuselského mostu (tehdy Gottwaldova). V 70. letech probíhala také známá akce Asanace - cílená kampaň s cílem "vyštvat" prominentní disidenty z republiky. Vedle tvrdých zásahů Státní bezpečnost během normalizace využívala i pokrytečtější praktiky. Často se odpůrce snažila kompromitovat pomocí falešných obvinění z kriminálních činů. Spisovatel Petr Placák byl například obviněn z výtržnictví, když roznesl smuteční oznámení o smrti KSČ.

Konec StB a skrývání stop (1989-1990)

Listopad 1989 zastihl Státní bezpečnost v roli zaskočeného strážce slábnoucího režimu. Po propuknutí masových protestů proti komunistické vládě nastala uvnitř StB panika a nejistota. Vedení dostalo pokyn ničit citlivé dokumenty a již koncem listopadu 1989 začali její příslušníci ve velkém skartovat a pálit svazky, a to v utajených skartovačkách, papírnách, nebo dokonce hromadně na odlehlých místech.

V polovině února 1990 byla Státní bezpečnost oficiálně zrušena. Její zbylou agendu převzala nově zřízená kontrarozvědná služba. Začala složitá fáze hledání spravedlnosti a vyrovnávání se s "dědictvím" StB. V 90. letech byly zveřejněny první seznamy důstojníků a agentů StB, což vyvolalo veřejnou diskusi o spolupráci některých osobností. Drtivá většina řadových estébáků však vyvázla bez potrestání. Státní bezpečnost se stala symbolem komunistické zvůle, institucí, která po více než čtyři dekády upevňovala pomocí represe a zastrašování moc totalitního režimu. Historie této organizace ukazuje, jak daleko může zajít státní aparát, pokud se vymkne kontrole práva a neslouží občanům, ale pouze a jen ideologii.