Medvěd před třemi roky začal jako extrémně nervní a velmi zábavný seriál z kulinářského prostředí. Postupně se z něj stala poměrně vážná psychologická studie několika charakterů, vyprávějící o smutku, nejistotě a destruktivní snaze setřást ze sebe minulost a vytvořit něco vlastního. Třeba michelinský podnik. Tým vedený showrunnerem Christopherem Storerem zůstává ve čtvrté sérii věrný této serióznější, emocionálně vrstevnaté poloze. Postavy a diváci nebudou mít moc důvodu ke smíchu. Ačkoli se po nevyrovnané třetí řadě jedná o výrazné zlepšení, Medvěd jako kdyby stále čekal na šéfkuchaře, který zkontroluje kvalitu a potvrdí, že se může servírovat. 

Jestliže první řada vyprávěla primárně o žalu po ztrátě blízkého člověka, druhá o obnově a třetí o selhání, v té čtvrté se především účtuje a reflektuje. Tempo zpomalilo, příběh se obrátil dovnitř a soustředí se víc na vnitřní procesy postav než na chaos v kuchyni. To ale neznamená, že by se čas úplně zastavil. Restaurace Bear byla slavnostně otevřena a Carmy (Jeremy Allen White), Sydney (Ayo Edebiri) a Richie (Ebon Moss-Bachrach) se vzpamatovávají z nejednoznačné první recenze, která může dost ztížit jejich úkol - dostat bilanci podniku během několika měsíců do černých čísel. Když neuspějí, budou to muset zabalit. Každá rezervace a každý vydaný talíř s sebou tak nesou ještě větší tlak na preciznost. 

Carmy tlačí sebe i svůj tým až na hranici možností. Obsedantně vymýšlí nové degustační menu, redesignuje kuchyni, odmítá kompromisy. Sydney začíná pochybovat, jestli opravdu následuje svůj sen, nebo jen realizuje ten Carmyho. Taky Richie po předchozím návalu odhodlání pociťuje, že se zasekl na místě. Natalie (Abby Elliott), která v pokročilé fázi těhotenství řídí logistiku provozu, se navzdory stoupajícímu napětí snaží udržet osádku kuchyně na uzdě. Dokonce i Tina (Liza Colón-Zayas), jež byla dřív tichou oporou ostatních, se začíná zmítat mezi loajalitou a vyhořením. Založit a otevřít fine dining restauraci je už samo o sobě kumšt, ale udržet ji v chodu dost dlouho na to, aby si vytvořila jméno, může být ještě mnohem větší výzva.   

Christopher Storer v rozhovorech mluvil o touze zpomalit tempo, aby postavy mohly dýchat. Jeho záměr je patrný - v epizodách je hodně emocí a málo děje. V době, kdy se prestižní televizní seriály snaží diváky rozptylovat přemírou stimulů, by taková zdrženlivost mohla být obdivuhodná. Kdyby ovšem měla oporu v soustředěném, zřetelně zacíleném vyprávění. Zatímco jednomu trendu televizní produkce se Medvěd vzpírá, jiný - zacyklenost a zbytečné, frustrující natahování - zpřítomňuje. 

Nejlepší ukázkou toho, jak dobrým seriálem Medvěd dokáže být, je čtvrtý díl, v němž dá svým hrdinům dost prostoru. Sleduje Sydney během volného dne, kdy tráví čas s neteří a zvažuje konkurenční pracovní nabídku, která by ji možná kariérně posunula víc než věčné hádky s Carmym. Mimo gravitační pole svého ambiciózního šéfa znovu objevuje vlastní hlas a potenciál. Díl, který napsala Edebiri s Lionelem Boycem, sází na silné stránky seriálu - empatický přístup k postavám, uvěřitelné dialogy, timing, smysl pro detail. Nic není není zbytečné, nic není jen pro efekt. Což neplatí zdaleka pro všechny epizody. 

Jedním z charakteristických rysů Medvěda byla jeho vycizelovaná estetika: dlouhé kamerové jízdy, eliptický střih v ostrém jazzovém rytmu, schopnost proměnit obyčejnou objednávku sendviče v panickou ataku. Čtvrtá řada v této tradici pokračuje, ale při jejím sledování se dostavuje pocit exhibice. Z formy, která invenčně zdůrazňovala náladu v kuchyni, se v mnoha scénách stává záležitost zvyku. Někdy jako kdyby celé epizody vznikly spíš kvůli sázce tvůrců než proto, aby nějak rozvíjely děj - dokážeme natočit vypjatý půlhodinový dialog pár postav v jedné tmavé místnosti a neztratit pozornost publika? 

Na každou epizodu, jako je ta čtvrtá, ale připadá několik dalších, kdy vyprávění v podstatě stojí. Postavy jen opakují své zlozvyky, kvůli nimž je ostatní nedokážou vystát (Richie a Carmy), případně se z nich stávají statické symboly nezdolnosti (Tina). Pocit nehybnosti podtrhává divadelní dramaturgie. Velká část čtvrté řady se odvíjí jako divadelní představení. Herci v dlouhých interiérových scénách mluví, šeptají nebo křičí, zatímco kamera se soustředí na jejich tváře. Podobná intimita místy má svou působivost, ale když za sebe poskládáte půl tuctu podobných scén bez zjevného dějového oblouku nebo hybatele dění, je to divácky trochu úmorné. 

Herecký ansámbl je naštěstí pořád stejně magnetizující. Jeremy Allen White hraje Carmyho jako muže, který se vnitřně rozpadá, zatímco navenek předstírá, že má vše pod kontrolou. Za jeho uhrančivým pohledem cítíme obrovský smutek a únavu. Ayo Edebiri srdnatě bojuje se scénářem, který ji často nutí jen podrážděně reagovat na okolní podněty, a Ebon Moss-Bachrach seriálu dodává nejvíc syrových emocí a neklidu. Novou tváří je Sarah Ramos v roli neotřesitelné manažerky Jess, která do podniku vnáší profesionalitu bez přehnaného dramatu. Kuchyni i seriál dotuje vítanou energií a lehkostí.

Bezchybný zůstává i soundtrack nebo práce s prostorem restaurace, která se mění v  metaforu úzkostlivé touhy po kontrole a dokonalosti. A je tu taky dost trefných hlášek, zklamání i drobných triumfů, aby fanoušci zůstali zaujatí až do konce. Zůstává však otázka: kam to všechno směřuje? Čtvrtá sezona Medvěda obnovuje rovnováhu, ale nenastoluje nový směr. Stejně jako hrdinové se bojí udělat rozhodný krok, a tak jen setrvává v daném okamžiku, což je někdy ku prospěchu věci, ale často spíš ke škodě.