To se otevřelo veřejnosti v říjnu 2008 a ročně ho navštíví přes 100 000 návštěvníků. Existuje dobré a špatné umění? Dá se na něm vydělat? S čím se současné umění nejvíc pere a jak ho v budoucnu ovlivní umělá inteligence? O tom všem Leoš Válka hovoří v rozhovoru pro Aktuálně.cz.

Myslíte si, že svoboda je věc, kterou umění potřebuje k tomu, aby bylo dobré? A dá se vůbec definovat dobré a špatné umění?

Já si myslím, že kategorie "dobré a špatné" v tomto případě nejsou na místě. Ale celý svět výtvarného umění, od provozovatelů a ředitelů přes kritiky a teoretiky až k akademikům, všichni tito experti mají většinou dost podobný pohled na umění, protože absolvovali podobné školy. A čím kultivovanější, vzdělanější a fundovanější jsou, tím mají většinou jasnější názor na to, co umění je, a co není. Ale já myslím, že umění je prostě magie, záhada. Něco funguje, něco ne. Vždycky je tam subjektivní názor diváka. Buď si k němu umění najde cestu, nebo nenajde.

Kdysi jsem četl takovou dobrou definici umění. Je to něco, před čím ztuhnete. Jste jako zmražený, spadne vám čelist. Jste úplně paralyzovaný, když to na vás působí, protože vás to zasáhne. Nemusíte vědět, proč. Není to formální dokonalost, není to technika. Prostě to nějak funguje, a proto je to umění. Je to oblast svobody, svět, kde neplatí normální pravidla. Neměla by platit.

Řada lidí má pocit, že současnému umění nerozumí, že je jenom pro odborníky. Je to chyba výtvarných expertů, nebo spíš strach veřejnosti z toho, že by třeba nepochopili, co tím chce umělec říct? 

Každý má svoji komplexní mentální a emoční výbavu, dosáhne jen tam, kam dosáhne. A umělec tvoří, protože má různé motivy - od těch naprosto pragmatických, ekonomických přes statusové až po ty umělce, kteří si nemohli pomoct a museli tvořit za všech okolností. Ale problém je armáda všech těch interpretů a expertů, kteří nám vysvětlují, proč to, na co koukáme, je dobré. A proto je tady takový ostych a spousta lidí nechodí do galerie. Respektují, že existují odborníci, kteří tomu rozumí, nebo mají obavu, že budou za hlupáky, kteří nevědí, na co se dívají. Anebo je to skutečně tak divný, banální, bizarní a absurdní… A to často je ten případ, že to je opravdu jen blbý. Lze samozřejmě prohlásit, že právě banalita je konceptem díla. A tím se dá dneska vysvětlit všechno, protože když máte nekonečné množství kontextů, tak máte nekonečné množství obsahu a můžeme se bavit donekonečna a nikdy neskončíme. Do galerie by ale měl moci přijít kdokoliv, bez ohledu na vzdělání či sociální status.

Na webových stránkách vaší galerie píšete o tom, že v době, kdy stále více lidí myslí nebezpečně stejným způsobem, může být schopnost umění třeba jen na chvíli znejistit naše obvyklé způsoby vnímání jeho největším přínosem. Je to právě tohle, co od umění očekáváte? 

Vždycky něco očekáváme, ale důležitá je ta nepředvídatelnost umění. Samozřejmě, že když se setkáte s prací někoho známého, tak asi nebudete úplně zaskočení. Ale občas se stane, že se potkáte s dílem umělce, který vás, i když ho znáte, překvapí, objevíte třeba něco úplně jiného. A ta nepředvídatelnost právě tvoří kontrast s dnešním světem, který jde hodně po povrchu, je klipovitý. Ty chvíle pozornosti jsou dnes tak krátké, čím dál kratší, takže z nich logicky mizí hloubka, protože té se nedá tak rychle dosáhnout. 

A může nás vůbec v dnešní době ještě něco překvapit? 

No právě. O to je důležitější, že umění není tak předvídatelné, nedá se naprogramovat, nalajnovat. Sice jsou lidé, kteří tvrdí, že vlivem umělé inteligence klasické umění zanikne úplně, ale já si to nemyslím. Do jisté míry ovšem AI ovlivní provozy jednotlivých uměleckých oblastí. A ono už se to děje. Dneska se opravdu dá vygenerovat cokoliv a vy třeba ani nepoznáte, jestli za tím dílem stojí skutečný autor, nebo jenom mašina. Ale to podstatné, ten příběh žijících nebo i mrtvých umělců, kteří to dílo stvořili, tam chybí. A v naší galerie nás zajímá to, co je za uměním. To je důležitější než umění samotné. 

Přiznám se, že ze všech uměleckých sfér mi právě výtvarné umění přijde jako nejvíce snobské. Hodně bohatých lidí do něj například investuje. Co vás, jako horolezce a člověka, který se živil prací na výškových budovách, do téhle umělecké oblasti přitáhlo? 

Mě vždycky zajímali hlavně umělci, jejich životy, a pak teprve jejich umění. A tak jsem se seznámil i s prostředím galerií. Ale spousta lidí má paralelní zájmy. Já jsem prostě na jedné straně pracoval ve stavebnictví, na mrakodrapech a jako horolezec, a na druhé straně jsem se zajímal o architekturu, filozofii, literaturu a výtvarné umění. To se nevylučuje. 

Já jsem spíš myslela na to, jestli jste se třeba nepotýkal s jistým despektem lidí z oboru kvůli tomu, že jste neměl uměleckou školu, nebyl jste ani umělec nebo kunsthistorik a založil jste galerii…

Taky mi pár let trvalo, než jsem v tomhle ohledu získal sebevědomí. Ale já jsem byl zvyklý už ze stavebnictví. Nemám žádnou školu, jen základku, a měl jsem firmu na specializované stavební práce. Nebyl jsem ani inženýr, a přesto jsem zaměstnával docela dost lidí a spolupracoval s opravdovými experty ve svém oboru, kteří nás normálně respektovali. Nikdo to neřešil. Vlastně to taky byla trochu drzost, taková ta "voraženost" někoho z Vršovic, z Česka. To už je hodně let, třeba 40, možná i víc. Moje filozofie byla dělat věci dobře a uspět. Buď se osvědčíte, nebo ne. 

V jednom rozhovoru jste řekl, že galerie rozhodně nemůže vydělat, že to je zkrátka nezisková činnost. Je to opravdu tak? 

No, jak se to vezme. Je svět komerčních a nekomerčních galerií. To druhé jsme my. U nás se ani nenakupuje, ani neprodává. Jde o dva rozdílné světy. Něco je byznys, a něco zase idealismus, ve smyslu, že se té galerijní činnosti chcete věnovat a nějak se uživit. 

Co je pro vás největší výzvou? Fungujete už sedmnáct let a dokážu si představit, že ufinancovat takovou velkou instituci není vůbec jednoduché. Navíc jste se rozšířili, vznikla slavná vzducholoď i multifunkční prostor, kde dáváte prostor divadlu, tanečnímu umění a tak dále. Spolupracujete třeba se státem? 

Hodně nám pomáhá magistrát. Stát, nebo konkrétně ministerstvo kultury by mělo mít v popisu práce, že je třeba napomáhat vytvoření prostředí, ve kterém se daří uměleckým projektům. Jakýmkoli, od divadla přes film, architekturu až po výtvarné umění. My dostáváme konkrétně dva a půl milionu korun ročně na provoz v rámci grantu a jsme za to vděční, ale naše náklady jsou 75 milionů, takže ta pomoc je vlastně zanedbatelná částka. Pražský magistrát k nám má daleko velkorysejší přístup. Strukturovaněji vyhodnocuje, co má smysl podporovat, a co naopak ne. Ten rozdíl je tam obrovský. 

A kde tedy ještě můžete sehnat peníze na financování chodu celé galerie? 

Třeba od soukromých podporovatelů, mecenášů. Vždycky je to kombinace různých zdrojů. Něco vybereme na vstupném, něco nám plyne z komerčního pronájmu prostor - ne těch výstavních, ale máme třeba koncertní halu… No a pak nám pomáhají naši partneři. Dneska má Dox čtyři akcionáře, kteří každoročně doplní ten schodek, co nám nevyhnutelně vzniká, protože z přísně ekonomického hlediska jsme každý rok ve ztrátě několik milionů. Ale tak to prostě je. Ideální by bylo, kdybychom byli na nule. 

Jaký je teď váš osobní sen? 

Mým snem je dostat galerii na mezinárodní úroveň, viditelnou. My už tedy v zahraničí docela známí jsme, jak jsem nedávno s překvapením zjistil. Možná i známější než v Česku, vědí o nás v různých galeriích i řada světových umělců nás zná. České umění má dlouhou tradici. V klasické hudbě, divadle, ale třeba i v knižní grafice nebo v oblasti užitého designu. A v některých oborech jsme dodnes na špici. Ale ta špička je křehká, tenoučká jako špička na vánočním stromečku. Chtěl bych, aby lidi ze zahraničí měli důvod jezdit do České republiky, jezdit do Holešovic a koukat na výstavy, které jsou pro ně zajímavé, přínosné.