Panika, smutek, strach a bezmoc. Nejen tyto emoce s velkou pravděpodobností pociťovali přeživší nejhorší tragédie v dějinách letectví, kdy se srazily dva Boeingy 747. Děsivé události předcházel výbuch bomby na nedalekém ostrově Gran Canaria, kde ničivou zbraň nastražilo separatistické Hnutí za nezávislost a sebeurčení Kanárského souostroví.

Zděšení nabíralo na obrátkách, když následně bylo v ohrožení i tamní letiště. Proto byly veškeré lety přesměrovány na malý letištní komplex Los Rodeos.

Ačkoliv drobné letiště na Tenerife nebylo na silný provoz s velkými letadly uzpůsobeno, nikdo nečekal, že po výbuchu přijde ještě tragičtější událost, která se navždy zapíše do dějin. Chaos způsobilo parkování letadel na dráze, která směřovala na jedinou ranvej, i nutnost letadel otočit se na konci této plochy.

Piloti byli zkušení, i tak tragédii nezabránili

Celou ranvej projel a otočku provedl i letoun nizozemské společnosti KLM, jehož čtrnáctičlenná posádka čekala na opožděný příchod jedné rodiny. Společně s ní se na palubě nacházelo 248 osob, přičemž řízení měl na starost zkušený pilot Jacob Louis Veldhuyzen van Zanten, který patřil mezi nejvýraznější a nejlepší zaměstnance KLM. Ještě větší zdržení vzniklo, když před odletem doplnili palivo, což patřilo mezi klíčová rozhodnutí vedoucí ke zkáze. 

Zatímco nizozemský letoun vyčkával na povolení ke startu, po ranveji se rozjel další Boeing 747, který patřil americké společnosti Pan Am. Odlet tohoto letadla blokoval právě letoun KLM, který kvůli náhodě a zprvu celkem nevýznamnému rozhodnutí způsobil problematickou prodlevu a celkový zmatek. Na palubě, kde velel zkušený kapitán Victor Grubbs, bylo 380 cestujících a 16 členů posádky.

Mlha a nedorozumění 

Situaci na Los Rodeos začala zhoršovat i mlha, která snížila viditelnost na ranveji. Zhoršené podmínky nesužovaly jen piloty, ale také pracovníky řídicí věže. Na letišti navíc chyběl pozemní radar a k tragédii pak už stačilo jen jedno chybné zabočení do zatáčky. Letadlo Pan Am totiž místo toho, aby zahnulo na třetí odbočce, zabočilo až na čtvrté, kde čekal na povolení ke vzletu kapitán Veldhuyzen van Zanten. Následně vzniklo neodvratné nedorozumění kvůli tomu, že řídící věž měla pouze jednu frekvenci na komunikaci s oběma letouny.

Kvůli komunikačnímu šumu Veldhuyzen van Zanten neslyšel, že má s odletem počkat. Po chvíli tak přišel šok. Místo volné dráhy se z mlhy vynořil stroj Pan AM. Pilot nizozemské společnosti se pokusit vzlétnout, ale úhel byl příliš velký. Letadlo, které se ve vzduchu udrželo jen zhruba 150 metrů, se ocasem zadrhlo o dráhu a rozpáralo americký letoun. Za rychlý a smrtelný konec všech cestujících pak mohlo právě dotankování nádrže - letadlo totiž začalo okamžitě hořet. 

Smírnější osud čekal cestující Pan Am, protože štěstí mělo 61 z celkem 396 osob. Mezi živými se vyskytl i kapitán Grubbs. Prvotní panika však mezi přeživšími ustála až po delší době. Na pomoc totiž museli čekat, protože záchranáři se nejprve zabývali letounem KLM a kvůli nepříznivému počasí netušili, že se nehoda týkala hned dvou letounů.

Vina a změna komunikace

Nejhorší leteckou událost, pokud nepočítáme 11. září, vyšetřovalo hned několik orgánů, a to ze Španělska, USA i Nizozemska. Vyšetřovatelé jako hlavní příčinu uvedli nešťastné pochybení nizozemského pilota, který vzlétl bez stoprocentního potvrzení řídící věže. Neopomněli však ani mlhu a komplikace s rádiovou komunikací Los Rodeos a také poukazovali na nestandardní slovník mezi KLM a řídícími složkami letiště. Kvůli následkům srážky vznikla detailní nařízení, která stanovila, jak má vypadat správná a bezpečná komunikace věží s piloty.