Pověst o pražském Golemovi pochází sice z období středověku, ale s postavou rabiho Löwa se spojila teprve v 18. století. Jehuda Liva ben Becalel, jak znělo původní jméno tohoto vrchního pražského rabína a Golemova údajného stvořitele, měl obdobně jako jeho současník, s nímž se prý tajně setkával na Pražském hradě, císař Rudolf II., zálibu v alchymii a židovské mystice zvané kabala. Právě za vlády Rudolfa II. v 16. století nastal i velký rozvoj židovského ghetta.

V této době se významně formuje i legenda o doktoru Faustovi a jeho smlouvě s Mephistophelem, která se v různých variacích stále častěji objevuje v evropské literatuře i různých divadelních zpracováních. Faust se upisuje magii a ďáblu, stává se však i komickou postavou srovnatelnou s Kašpárkem, aniž by z něho zmizelo něco z démonického monstra. 18. století je etapou českých kočovných loutkářů, jejichž oblíbenou hrou se stává právě Faust, a v níž vystupuje Kašpar se svým příznačným zvoláním "pidluke padluke". Ve třicátých letech 19. století publikuje J. W. Goethe Fausta, v jehož druhém díle se objevuje i motiv umělého člověka Homunkula.

Spojnic mezi legendami o Golemovi a Faustovi je, jak se ukazuje, více než dost. Z jejich nejen dějové symbiózy inscenace Divadla v Dlouhé vychází. V příběhu proplétá několik časových rovin. Výstřední rabi Löw, který má oproti zavazující židovské tradici holou bradu, vymodeluje spolu s dcerou Ester z hliněné masy subtilní figurku. Tu po vzoru Boha, který stvořil prvního člověka Adama tím, že vzal "prach ze země a vdechl mu život", následně oživuje dceřinou panenskou krví a pergamenem s magickou formulí, tedy správnou kombinací písmen Božího jména.

Šém totiž ve skutečnosti nebyl kámen, jenž se vkládal do čela obrovského monstra, jak si Golema s jeho oživujícím prostředkem pamatují starší diváci z filmového zpracování Martina Friče Císařův pekař a pekařův císař. I když na citaci tohoto snímku na jevišti také dojde. Během procesu tvorby Golema hudební hit dvoudílné komedie s Janem Werichem připomene poťouchlý Jan Vondráček v roli Löwa slovy: "ten dělá to a ten zas tohle". Podobných hlášek zazní hned několik, a to včetně interních, divadelních, jako třeba zvolání "té lípy se nevzdám" z Jiráskovy hry Lucerna.

Poživačný Rudolf II. a démonický Faust

Paralelně s osudy Löwem stvořeného "nového člověka" (na jehož původ doplatila rabínova dcera, která upadla do několikadenního kómatu, a nakonec i Golemův autor, kterému se fungování jeho stvořence vymklo kontrole) se odvíjí obrazy kočovných herců, sehrávajících pro německé publikum příběh faustovského mýtu. Táhnou napříč městy směrem na Prahu, obdobně jako pasovští vojáci vedení arcivévodou Leopoldem a povolaní císařem Rudolfem II. ve snaze uhájit moc před českými stavy a bratrem Matyášem.

S tak podrobným historickým zázemím však inscenace nepracuje, i když spoléhá na její znalost. Vystačí si s portrétem Rudolfa II., kterého Tomáš Turek s nadsázkou zobrazuje jako poživačného hledače elixíru mládí, a portrétem Leopolda, jehož Jan Staněk v ne zrovna přesvědčivé karikatuře předvádí coby pomstychtivého, kreaturního ubožáka. K loutkářům se na jejich cestě připojuje "věčný student" Johan Martina Matejky, který se ujme osiřelé role Fausta. Později s touto postavou sám srůstá a během hledání Golema v rudolfinské Praze se ze skromného introverta proměňuje ve figuru démonických rozměrů.

Vašíček s Jarkovským jsou ukotveni v tvorbě pro děti a mládež, od roku 2014 umělecky formují hradecké Divadlo Drak (zde měla v roce 2018 premiéru i jejich inscenace Faust), kde čerpají především z loutkářských principů. S ohledem na to koncipují i Golema v Dlouhé jako rodinný titul pro dvanáctileté a starší, v němž kombinují činohru s odkazem barokního marionetového divadla. Široký inspirační rámec, v němž se nechtěli vzdát jediného motivu, má ale za následek jistou nepřehlednost až časovou nejednoznačnost příběhu.

Golemovsko-faustovské běsnění například rámují výjevy z vetešnictví, jehož pracovnice nápadně připomíná Löwiho dceru Ester, avšak v úvodu nabízí tazateli po ztracené hliněné sošce upomínkové hrnečky s hlavou Franze Kafky. Jak bude čitelná vypravěčská konstrukce těm, kteří se sebejistě neorientují v historických souvislostech, což lze u dětí ze základní školy předpokládat, proto není jasné.

Magická až hororová atmosféra na jevišti

Situační tříšť naopak sceluje výprava, a to zejména scénografický návrh Karla Czecha. Univerzální místnost zaplněná historizující knihovnou, obrazy, nábytkem a dalším, se jednáním herců proměňuje z vetešnictví v Löwiho příbytek, rudolfinskou kunstkomoru i bezpříznakové pozadí pro pojízdné loutkové divadlo. Je to prostor proměnlivý s možností posilovat magickou, místy až hororovou atmosféru. Skříní se dá procházet do jiného světa, portréty na zdi ožívají, a dokonce sborově prozpěvují, na knihovně se objevuje veliký stín rabim stvořené figury, který se dává na pochod.

Tyto momenty naopak shazují komediální až groteskní čísla, jako když loutkáři demonstrují všechny tradované nešvary práce s marionetou. Loutkářské výstupy vychází obecně o něco lépe než ryze činoherní jednání, což je pravděpodobně dáno i zaměřením tvůrčího tandemu.

Golemem se Vašíček s Jarkovským navrací ke "zlaté éře" Divadla v Dlouhé na sklonku 90. a počátku nultých let, reprezentované hravostí a loutkovou průpravou režiséra Jana Borny a jeho kolektivu. Jsou to ostatně jeho žáci. Není ale čas vykročit ze starých stínů a pokusit se hledat nové možnosti a prostředky, jakými komunikovat s mladším publikem?