Přijetí novinky italského tvůrce Lucy Guadagnina, který se poprvé na mezinárodní scéně proslavil letní gay romancí Dej mi svoje jméno, bude záležet na tom, jak moc divák zná a oceňuje knižní předlohu Williama S. Burroughse. A obecně jeho literární dílo, které formovalo beatnickou generaci v 50. letech a které bylo pro tuzemské čtenáře zásadní v 90. letech, kdy bylo jedním ze symbolů toho, že literatura a umění obecně je zcela svobodomyslné.

Ze "zlého" Burroughse je melancholická romance

Burroughsova druhotina, která u nás vyšla v překladu Josefa Rauvolfa pod názvem Teplouš, byla napsána na začátku 50. let, ale publikována byla až o tři dekády později. Autor známý svým experimentálním stylem a velmi jízlivým, deziluzorním viděním světa tehdy čekal na soud kvůli - údajně neúmyslnému - zabití své ženy. A tak jako v dalších, částečně autobiografických prózách, v nichž vystupuje jeho alter ego Bill Lee, tu mimo jiné pojímal kriticky své gay vztahy či závislost na heroinu. Ale oproti pozdějším stylově i vypravěčsky radikálním románům Nahý oběd či Nova Express byl Teplouš celkem realistickou knihou, v jejímž centru navíc stálo téma neopětované lásky.

Režisér Luca Guadagnino toto téma vzal, posílil a přetvořil knihu ve svébytný snímek, který z originálu mnohé ohlodal, leccos přidal a spíše než adaptací je jakousi reimaginací Burroughsovy prózy pro dnešní dobu. Jeden z nejtalentovanějších tvůrců tak natočil svůj další formálně precizní film. Jen může být pro mnohé šokem, že ze "zlého" Burroughsova psaní, v němž cokoli od vlastních homosexuálních styků přes drogovou závislost po líčení tehdejšího Mexika bylo předmětem nelítostivé slovní palby, tu mnoho nezbylo. A vznikla spíš jakási melancholická romance.

Daniel Craig má sice daleko k vyzáblému, sveřepému literárnímu předobrazu, ale dovede skvěle zúročit napětí mezi svým vzhledem a romanticky modrýma očima. Je hřmotný i osamocený a zapadá do režisérovy vize upoceného, horečnatého Mexika, jehož vzduch prostupuje opojení a touha.

Ten posun v tónu i pojetí hlavního hrdiny je nepochybně promyšlený. Dá se to poznat hned v úvodní scéně, kterou doprovází coververze písně All Apologies od Nirvany v podání Sinéad O'Connor. Jde o mnohem jemnější song, než je originál s bolavým přednesem Kurta Cobaina, jenž mimochodem k Burroughsovi vzhlížel, a dokonce s ním natočil album. A celý snímek je v podobném duchu výrazně více zasněný a sensuální než předloha. Guadagnino má rád sny a nádherné, jakkoli třeba posmutnělé filmové obrazy, Burroughsovu psaní dominovaly spíše nepěkné halucinace a noční můry.

A tak zprvu působí skoro jako kacířství, když k té úvodní písni defilují po plátně rekvizity spojené se spisovatelovým životem, od psacího stroje přes lahev koňaku a heroinové "nádobíčko" až po různé střelné zbraně. Tyto rozverně stylizované obrázky jako by vypadly spíše z nějakého amerického nezávislého filmu, který dojme publikum na festivalu v Sundance, než z ostrého Burrougshova stylu.

Bizarní momenty i psychedelické scény

Když tedy filmový Bill Lee potká mladíka Allertona, který jej vytrhne z lhostejnosti a samoty, začíná příběh s parametry "love story", jakkoli s tragickým podtónem. Allerton dělá Billovi společnost, vydávají se spolu do amazonské džungle za hledáním drogy nazývané yagé. Zatímco v knize jde o celkem striktně transakční záležitost, hrdina platí náklady a objekt jeho lásky s ním sdílí mnohé včetně lože, ve snímku jde o citlivější verzi, která jako by se snažila staromilského románového hrdinu vykoupit. Dochází k různým, až komickým eskapádám, jako je setkání s vědkyní, která neustále šermuje pistolí a jejíž obydlí chrání jedovatý had křovinář - bohužel vyrobený pomocí lacině působících digitálních efektů.

Režisér a scenárista Guadagnino tak v druhé půli snímku střídá podobné bizarní momenty s uhrančivými scénami, k nimž patří vykreslení stavu změněného vědomí po požití rostliny yagé, známější jako ayahuasca. Autor tu zúročuje své zkušenosti z natáčení hororu Suspiria a známé efekty po požití této silně psychedelické substance zachycuje svébytně imaginativním způsobem. Například časté zvracení, které má dle domorodých šamanů mít očistné účinky, vykresluje tak, že hrdinové doslova vyloučí ústy své srdce. A záhy se jejich těla prostupují způsobem, který nápaditě naznačuje rozpad osobnosti, k němuž při takových seancích dochází. To vše jen připravuje půdu pro epilog, který dovršuje tragické a melancholické vyznění snímku.

Queer je tak zvláštní autorskou snahou očistit Burroughsovo alter ego, zbavit hrdinu a potažmo i spisovatele samého sebenenávisti a sebemrskačství, škrtnout politické kontury a dát mu trochu noblesnější rysy. Je však otázka, jestli to není spíše zahlazování temných a nepříjemných míst v dějinách literatury. Guadagnino je režisér s pevnou vizí, který rád ve své tvorbě pracuje s předlohami velmi volně a posouvá je daleko od originálu. Tentokrát je otázka, zda neutekl až moc daleko a jak bylo toto rozhodnutí plodné.