Režisér Martin Horský se debutem Ženy v běhu uvedl jako tvůrce typických tuzemských lifestylových snímků o lidech žijících v hezkých domech, jejichž jedinou starostí je, aby se spárovali. Ve svém třetím režijním počinu ovšem Horský opouští katalogová obydlí a zavádí diváky na ošuntělý dvorek. Tam žije nejhodnější člověk na světě, Josef, který tu celé dekády tráví ve své houslařské dílně, kde se stará o nástroje, třicet let doplňuje vodu do kaluže, každou středu hraje v hospodě šachy se slepým kamarádem a tajně pokukuje po té milé sousedce, co krmí ptáčky. Jenže na rozdíl od slepého přítele, kterého dle vlastních slov zajímají více podvazky než závazky, samotář Josef nemá dost kuráže, aby Anežku odnaproti oslovil.

Ondřej Vetchý v roli Josefa působí jako bytost z jiných časů. Milý, skromný, plachý muž tráví čas převážně s řezbářskými nástroji, jediný telefon, který vlastní, má vytáčecí ciferník. A jako by ten dvůr a okolní partaje přitahovaly podobné jedince. Postarší sousedka je vlastně taková pohádková babička, byť je celá potetovaná, tetováním se také živí a ve skříni pěstuje marihuanu. Vlastně jediným člověkem, který do tohoto zvláštního světa nezapadá, je přepracovaný zeť, který jí sem přiveze na prázdniny vnuka, aby mohl trávit čas s novou partnerkou, která o vychovávání "cizího" dítěte nemá zájem.

A právě přítomnost chlapce s fotbalovým míčem a sadou všetečných zvídavých otázek trochu rozhoupá velmi chatrnou zápletku. Druhým, o něco silnějším dějotvorným faktorem je pak zjištění, že Josef trpí smrtelnou nemocí a možná bude muset ve svém přesně nalajnovaném životě přestat váhat. A udělat pár rozhodnutí. Třeba nechat si ušít oblek do rakve. Nebo se konečně pustit do výroby houslí z toho nejlepšího dřeva, co má. A hlavně pozvat Anežku na rande.

Snímku Moře na dvoře se nedá upřít jedna věc. Nabízí mnohem milejší a laskavější prostor než ony typické tuzemské městské komedie, plné cynických lidí v dobře padnoucím oblečení. Bohužel však režisér a scenárista Horský vytváří místo jednoho stereotypu jiný. Žádná z jeho postav nemá osobnost, jde jen o soubor pár vlastností. Všichni tu jsou stejně umělí jako snaha přetvořit Malou Stranu v kout jakéhosi čarovného bezčasí, kde pouliční umělkyně hrají na housle, bydlí ve starém "hipísáckém" volkswagenu a sní o tom, že si našetří na toulky po Evropě.

Celý snímek působí spíše jako dílo pro osmileté děti, ostatně nejuvěřitelnější a nejdojemnější jsou tu repliky malého hocha, který si rád maluje moře a sní o tom, že se k němu jednou vydá s tátou. Ovšem netuší, že otec ho nechává žít v omylu a nemá ani odvahu mu říct, že ho k babičce uklidil nadobro, aby mohl budovat nový život s novou partnerkou. Moře na dvoře vytváří iluzi světa, kde stačí správné rozhodnutí a vše se automaticky podaří. Maximálně osud občas postaví do cesty nějakou tu nepřízeň.

Romantické komedie většinou vytváří napětí plynoucí z toho, že existuje více nápadníků či nápadnic, že postavy chybují a vzniká mezi nimi rozkol, že doplácí na svou povahu. A právě díky těmto charakterům nás obvykle takoví hrdinové zajímají. Moře na dvoře však nic takového nenabízí ani v modelové podobě. Po většinu snímku prostě čekáme, až se hrdinové rozhodnou učinit ty správné kroky. Jako v pohádce. Akorát že i ty pohádky ukazují konflikt dobra a zla a nutí protagonisty k o něco větší aktivitě. Tady zlo reprezentuje leda tak nepovedený zeť se svou nesympatickou partnerkou, co se až bizarně zbavil synka, když ho takřka beze slov odevzdal tchyni. Ale jelikož si poté tvůrci s jeho postavou neví rady, tak prostě z děje zmizí.

A pak už se jen protagonisté a jejich představitelé předhánějí v tom, kdo je milejší a empatičtější. Linda Rybová coby Anežka se Josefovi může rovnat svou bezelstností a povahou světice, dokonce i slepý ladič pian a proutník v podání Jiřího Langmajera je svým způsobem dobrák. Byť hraje typickou langmajerovskou roli, jen tentokrát na hraně sebeparodie, neboť jeho slepectví se projevuje tak, že chodí prkenně jako robot a nepoužívá žádné mimické svaly v obličeji. Přesto mu ženy padají do náručí.

Celý snímek je bohužel jen přehlídkou toporné laskavosti. Film pro děti to není, komediálních chvilek je v něm minimálně a většinu času tak tvůrci hlavně nutí diváky slzet nad trudnými překážkami, které hrdinům brání ve štěstí.

Když nedávno vstoupil do kin čtvrtý snímek o Bridget Jonesové, šlo poměrně dlouze přemítat nad tím, nakolik už je to přežitek z přelomu tisíciletí a zda může tato postava v dnešním světě vůbec působit přesvědčivě. Jenže oproti českým pokusům o romantiku je Bridget takřka čistý realismus. Protože snímky typu Moře ve dvoře působí, jako by je někdo psal kdysi dávno předtím, než vůbec nějaký formát romantické komedie vznikl. Možná i dávno předtím, než vznikla kinematografie. A pro koho Martin Horský svou novinku psal? Snad pro ty vlaštovky, které má Josef tak rád, a pro vrabčáky, co čiperně poskakují na dvoře.