Jihokorejský filmař Džun-ho Pong sice patří k hvězdám mezinárodní festivalové scény přes dvě dekády, ale opravdový průlom do mainstreamu nejspíš zaznamenal až se svým předposledním snímkem Parazit, který získal v roce 2019 Oscara za nejlepší film - coby vůbec první neanglicky mluvený titul. Parazit tehdy ukázal celosvětovému publiku, v čem jsou Jihokorejci už zhruba od přelomu milénia tak dobří: umí mísit dohromady zdánlivě nesourodé žánry a umí do těchto třeskutých, často akčních, násilných i komických žánrových směsí nenásilně vpašovat společenskou kritiku.

Mickey 17 vypráví o světě, kde technologie pokročily natolik, že lze například cestovat na jiné planety nebo někoho oživit, když umře. Dostat se z přelidněné Země směrem k "lepším zítřkům" v nějaké vzdálené hvězdné soustavě však není jednoduché. A jelikož hrdina Mickey neumí vůbec nic, čím by si mohl takové privilegium zasloužit, přispěje ke kolonizaci nové planety tím, že se stane pokusným králíkem.

Jakmile po jeho prvním úmrtí Mickeyho nové tělo poprvé vyjede z výrobního pásu, uvědomí si, proč se ho tak důsledně ptali, zda si přečetl, co vlastně podepisuje. Nyní už není Mickey Barnes, zkrachovalý obchodníček, co se chce před starými problémy schovat na kolonizované planetě. Nyní už je kus masa označený křestním jménem a číslem. A jakmile je potřeba během osidlování ledového světa nazvaného Nilfheim učinit cokoli, co může vést ke smrti, Mickey bude první na řadě.

Bizarní světy i satirický osten

Děj začíná ve chvíli, kdy má sedmnáctá verze našeho hrdiny namále. A zdá se, že na svět brzy přijde jeho pokračovatel s pořadovým číslem 18. Jenže pak se události trochu zkomplikují a po povrchu Nilfheimu se pohybují hned dva Mickeyové naráz.

Režisér Pong má rád bizarní světy i bizarní tvory. Už ve svém snímku Mutant z roku 2006 nechal po Soulu běhat podivnou příšeru, ale nejvíce se tato záliba začala projevovat v jeho anglicky mluvené tvorbě. Ve filmu Ledová archa (2016) se vydal na nehostinnou planetu, kde poslední zbytky lidstva vozí dlouhý vlak strukturovaný jako svébytný společenský systém. A do centra své ekologické fantasy Okja (2017) postavil obří prasnici, která dala dílu jméno.

Třetí Pongův anglický projekt je pomyslným spojením obou předchozích děl. Mickey 17 je částečně výpravným sci-fi o dobývání nového světa a částečně satirou. Budovaná říše Nilfheim je snem pozemského boháče Kennetha Marshalla o kultivaci ledového nehostinného světa, který obývají svérázné bytosti připomínající obří plyšovou verzi roztoče. Jsou stejným dílem odporní jako k pomazlení. Ale egomanský politik a influencer se s nimi rozhodně mazlit nehodlá.

Je zcela zřejmé, koho má Mark Ruffalo v této hlavní záporné roli zpodobňovat. Dikcí, gesty, nadužíváním vyprázdněných adjektiv typu "krásný" i schopností být ve velmi mnoha věcech naprosto mimo připomíná Donalda Trumpa. Navíc má po boku podobně exaltovanou manželku, čímž se účinek ještě násobí.

Režisér a scenárista Pong opět umí v mžiku přepnout z napínavé akce v ledové pustině do fyzické či situační komedie, ale oproti Parazitovi je jeho výpravná novinka přeci jen trochu těžkotonážní. Ve svých korejských projektech těží také z toho, že může pracovat s herci v rodné řeči, což posiluje i účinnost žánrových skoků, které umí pořádně zatřást s diváky a jejich očekáváními. Mickey 17 je přímočařejší, má v centru jediného protagonistu (jakkoli ve více variantách) a občas až příliš nadužívá jeho vypravěčský hlas, aby nás provázel dějem.

Svižná, dobře vypadající sci-fi, ale…

Jako vždy u tohoto režiséra fungují drobné nápady - třeba už samotné pojetí mimozemských tvorů, kteří doslova klamou tělem, a diváci dlouho tápou, jakou roli budou příšerky ve snímku mít. Pattinson umí být dost přesvědčivý v poloze zcela neschopného hrdiny, který nemá žádné dovednosti či schopnosti, ale přesto se do něj zamiluje ta nejhezčí ženská. A navíc se omylem připlete do událostí, které pro vývoj lidského pobytu na této planetě i pro následující politické uspořádání budou mít zásadní vliv.

Pong tak jako mnoho jihokorejských tvůrců vždy ve svých dílech řeší sociální nerovnosti. Rád se hyperbolicky vysmívá různým výstřelkům dnešního pozdního kapitalismu. Jenže dělat si legraci z boháčů a jejich často dekadentních nápadů je poněkud složité zrovna v době, kdy se vize sci-fi spisovatelů a myšlenky nejschopnějších satiriků zhmotňují v přímém přenosu v opravdovém světě. A Mickey 17 bohužel poměrně často spoléhá na to, že bude zábavné sledovat Ruffala, jak si hraje na Trumpa.

Režisér Pong se tentokrát nechal nadmíru unést svou schopností vytvářet všemožné vizuální hříčky a výstřední scény a celek se mu maličko rozpadá pod rukama. I díky kameře skvělého Daria Konjiho je Mickey 17 stále nápaditou, dobře vypadající sci-fi, která ve svých nejlepších momentech umí svižně utéct od thrilleru ke grotesce, cestou uštědří několik jízlivých satirických dloubanců (především na účet autoritářství všeho druhu) a obloukem se vrací zpátky do akce. Ten výsměch pomateným tyranům může být místy osvobozující. Ale zároveň je to až příliš snadný cíl.