Leviho mise má jen několik pravidel. Každý měsíc podat hlášení, zlikvidovat cokoli, co by se z rokle chtělo dostat ven, a neudržovat žádný kontakt s tím, kdo hlídá druhou stranu této pukliny v zemi, nacházející se v blíže nespecifikované lokalitě.

Schopnosti toho, či spíše té, která hlídá opačnou stranu, měl divák možnost spatřit už v úvodu. Litevská profesionální zabijačka Drasa s ledovým klidem čekala v podstatě zahrabaná do země, aby trefila svůj cíl, jednoho z ruských oligarchů. Teď se má na chvíli schovat kdesi v odlehlém koutě světa. A tak Levi a Drasa končí v místech, kde jinak není živáčka.

Miles Teller a Anya Taylor-Joy v hlavních rolích do drsného korporátně-armádního světa brzy vnášejí nepatřičnou a netolerovanou porci romance. Občasné pokukování po druhém za pomoci dalekohledu přechází v dopisování pomocí jednoduchých vět ve velkém linkovaném sešitu.

Režisér Scott Derrickson je hororový specialista nejvíce známý komiksovým filmem Doktor Strange, který do upadajícího světa superhrdinů od Marvelu vnesl sympatickou porci děsivé atmosféry. Tentokrát se naopak pokouší vnést kousek odlehčené nálady do příběhu, jenž se odehrává v nehostinném světě obývaném obludami. To se ukáže záhy, když musí dvojice pomocí rozličné palné techniky likvidovat hordy divných tvorů pokoušející se vyšplhat strmým svahem do jejich velínů.

Roklina je snímek plný potenciálně zábavných nápadů. Jenže scenárista Zach Dean tak jako ve svém předchozím projektu Válka zítřka ukazuje, že si umí především vypůjčovat z jiných děl. Ale už tak dobře neví, co si s těmi výpůjčkami počít. A Derrickson při snaze zrežírovat tu změť nápadů pro změnu dost tlačí na pilu.

Levi a Drasa si pro srandu sestřelují sklenice ze zábradlí, laškovně bubnují na improvizované bicí soustavy, na dálku hrají šachy, to vše za zvuků výrazné hudby od kapel Ramones či Yeah Yeah Yeahs. Je to chytlavé, ale zároveň v těch náladotvorných změnách chybí lehkost.

Roklina by mohla být originální sci-fi v duchu povedené Lásky a příšer, která před pěti lety na Netflixu obohatila postapokalyptický žánr sympatickou a neotřelou dávkou nadhledu i romantiky. Jenže novinka zároveň vypravěčsky i vizuálně stále působí jako béčková videohra, jejímž hlavním cílem je zabíjet podivné zombie připomínající oživlé stromy.

Ústřední nápad přitom je dobrý. Po vzoru trendů v současné takzvané hard sci-fi v něm hraje větší roli biologie než fyzika, a když se hrdinové dostanou do přízračně působící rokliny, místo má lehce halucinační kvality - ožívají tu stromy i bytosti, které nelze snadno popsat, scéna se přelévá z jednoho barevného filtru do druhého, k tomu tepe soundtrack Trenta Reznora a Atticuse Rosse. Ale bohužel stejně jako samotná hudba je až přebuzená různými pravidelně se opakujícími zlověstnými zvuky, i estetika celého snímku na publikum až příliš křičí. A při sledování si divák může odškrtávat, kde se jednotlivé scény inspirovaly - od Ospalé díry až k Vetřelcům.

Přebujelý snímek se neumí rozhodnout, jestli jde o akční béčko, nebo ambicióznější sci-fi horor, který jen čerpá z paranoidních nálad žánrové klasiky od 50. po 70. léta minulého století. Ostatně dějiště existuje už někdy od doby po druhé světové válce - ukryté díky pokročilé technologii před satelity. A je jakýmsi prodloužením studené války. Jenže tato premisa obsahuje tolik děr, že nemá cenu ji brát vážněji.

Ve druhé půli se film překlápí v poměrně tuctovou akční řež, jakkoli Scott Derrickson má talent obohatit přinejmenším pár scén o působivé vizuální nápady.

Roklina možná chtěla pomrkávat po žánrových vzorech, ale jelikož se jí nedaří vykřesat z nich cokoli vysloveně původního, během sledování spíše převládá pocit, že už jsme vše někde viděli. U mnoha scén sice přicházejí otázky typu "jak tohle funguje a co za tím vším je", ale odpovědi nepřicházejí.

Místo pocitu, že vidíme tajuplný nevšední svět, který by byla radost prozkoumávat dál, což je klíčem úspěchu sci-fi, převládá frustrace: takřka vše končí črtou, nahozením. A nikdo už tyto kontury pořádně neobtáhne a nepřidá detaily.

Tvůrci sice nechávají postavy recitovat básně Thomase Stearnse Eliota, to ale celku na závažnosti nepřidává. Spíše to posiluje základní rozkol filmu, který po většinu stopáže hledá, čím by chtěl být. Hrdina může recitovat, jak dlouho chce, ale nad jeho motivacemi a chováním už se nikdo nezamyslel. V první řadě třeba nad tím, proč by vlastně chtěl vzít podobnou misi poté, co už je několik let mimo službu a o žádné ušlechtilé cíle tu nejde. Navíc když mu nabídku předkládá podezřelá žena v podání Sigourney Weaver a nepůsobí zrovna jako někdo, u koho byste se chtěli nechat zaměstnat.

Největší prokletí Rokliny tak je, že se z potenciálně zajímavých nápadů podařilo utvořit jen velmi zaměnitelný, zapomenutelný snímek. S trochou děsivých, ale přitom také legračních stromových zombie, jimž podlamují nohy okaté CGI efekty, pár napínavými scénami, řadou výbuchů, špetkou romance. A vlastně všeho je tu podměrečně.