Hrají už tím, že a jak jsou, svou přítomností, prezencí, takže si většina diváků myslí, že to, co hrají, také sami v běžném životě nějak jsou, tedy rozhodně musí být. Nic takového se přece fakticky nedá zahrát.

Alois Švehlík, který opustil tento svět ve věku 85 let, rozhodně patřil k tomu druhému typu herců, ať už působil na divadle, nebo hrál v televizi či ve filmu. Možná právě proto je až s podivem, že ve filmu nikdy nezískal takovou pozornost, aby ho režiséři obsadili do velké centrální role, s níž by se dal později snadno ztotožnit.

Jistěže jednou z takových rolí byl seriál Já, Mattoni, kde Alois Švehlík hrál ve sdílené roli se svým synem Davidem, který vytvořil mladší verzi slavného podnikatele s minerální vodou, ale to byl televizní produkt. Oběma Švehlíkům zde role neuvěřitelně seděla, mladý a nezkrotný Mattoni se proměňoval ve stárnoucího, naštěstí stále otevřeného bohatého muže, který i v rodinných intimních věcech najednou prohlédl zeď vnímání, skrze niž se dříve jako divoký mladík nemohl dostat. V těchto chvílích prozření byl Alois Švehlík nejsilnější a nejpřesvědčivější. Vyslovoval svým magických hlasem věci, k nimž se snad v určité fázi života nějak dopracujeme všichni. Ne snad věcně - každý žijeme jiný život - ale strukturálně a v otevřeností, která je veřejně vzácná.

Proměny v rolích nikoli jako zázrak

Alois Švehlík měl ještě jednu takovou "roli-prozření", které souvisí se schopností navazovat vztahy tam, kde toho podle všech předpokladů nebudeme nikdy schopni. Vždyť kdo by se staral o vietnamského kluka, zvláště ve chvíli, kdy se ukáže, že tohle nebude Pygmalion na mužský způsob. V roli profesora Rypara ve vynikajícím filmu Jiřího Mádla Na střeše předvádí Alois Švehlík schopnost překonat v sobě dávný sebeobranný charakter profesora, který mu znemožnil přijít blíž dokonce ke svým nejbližším.

V jeho podání není proměna nějakým vteřinovým zázrakem, kdy se věci náhle zlomí a najednou jsme někým jiným, naplněni radostí z blízkosti druhých, kterou jsme si tak dlouho zapovídali. Žádný zázrak. Naopak. Ze Švehlíkovy herecké práci ve filmu Na střeše se dá v každé vteřině odečítat ta obrovská obtížnost a práce, jakou takový pohyb, nejen ve starším věku, dá. Přitom tou největší odměnou nutně není vztah těch druhých, ale právě tato práce, tento pohyb sám.

Pohyb, který jako by byl vlastní i jiným filmovým postavám Aloise Švehlíka. Pomineme-li všechny ty povinné socialistické seriály a filmy, jeden z nich přece jen herecky vyčnívá. Režisér František Vláčil, autor jednoho z nejlepších českých filmů všech dob, Markéta Lazarová, obsadil Aloise Švehlíka do snímku Dým bramborové natě z roku 1977 (Švehlíkovi bylo 38 let). Je to role vedlejší, tíhu té hlavní nese Rudolf Hrušínský, jehož lékař Meluzín, zpočátku velmi inertní, nakonec dojde ke své vlastní vnitřní proměně.

Traktorista Petr Kodet, kterého hraje právě Švehlík starší, má svou práci ještě těžší. Musí se smířit se svou neplodností, tedy s jistým krachem mužství. Alois Švehlík proměnu v "jiného muže", který se nakonec přece jen rád stane adoptivním otcem, zvládá bez okázalých gest. Je to vlastně bolestný niterný souboj, který je ale díky Švehlíkově výkonu maximálně sdílený. Drobná studie, ale dá se vidět s lehkým nadhledem a úsměvem pokaždé znovu.

Herecká "moudra" z estrád mu byla cizí

Alois Švehlík byl doma na divadle, hrál ho prakticky odmalička, na Kladně nebo v Liberci, nakonec v Praze, přes třicet let v Národním divadle. Za tu dobu poznal, že divadlo je hlavně silné fyzické gesto, a to i tehdy, nebo nejvíce tehdy, když má být jemné či tiché. Divadlo vychází z rytmického pohybu, z linie v prázdnu, z tance, jinak řečeno, je ztělesněním prostoru a pohybu v něm, včetně pohybu mentálního. Proto také Alois Švehlík učil své žáky na DAMU hlavně stát, chodit, mluvit, udržet prostor. Zabydlet se v něm, v tom místě, kde se budou všichni - herci i diváci - snažit vytvořit specifický nový svět. Sám nikdy divadelní školu nevystudoval, ale "stát na jevišti" ve smyslu být jevištní hrou v prostoru, uměl výtečně i bez školního cvičení. Vidět ho stát na jevišti, řečeno metaforicky, to byla vždy součást divadelní hry.

K herectví patří předvádění a sláva, kterou se herci jako veřejné osoby někdy opájí tak, že nabízejí svému publiku nejen historky z natáčení či zkoušek, ale dokážou poskytovat i lekce z dobrého života. Česko tento herecký svět miluje, nejen v tomto smyslu jsme divadelním národem. "Herecká moudrost" z estrád a společenských večerů byla Aloisi Švehlíkovi na rozdíl od mnoha jeho kolegů cizí. A jak se nedávno ukázalo v jednom rozhovoru s Davidem Švehlíkem, leccos v tomto směru přenesl i na svého syna, který rozhodně není v hereckém stínu svého otce, což se vzhledem k přirozené řevnivosti profese také často nevidí (je to i zásluha otce Aloise, opačných příkladů neúspěchu by se našlo mnohem víc). Například ve filmu Bolero, kde Švehlíkovi hrají umělce otce a syna, je opravdu jeden lepší než druhý, možná i proto, že padouši narušující systém spravedlnosti se hrají tak dobře.

Alois Švehlík zůstává nejen jako obraz filmu či vzpomínka na divadelní kouzlo prostoru, ale také jako hlas. Česká dabingová posedlost mu umožnila žít jako Jack Nicholson, Anthony Hopkins, Robert De Niro nebo Götz George, známý jako komisař Schimanski. Všechno vlastně podobné osobité typy herců, kteří se sice v rolích nějak mění, ale to, na co u nich diváci čekají, jsou oni sami. Proto také jejich "převtělení" do hlasu českého herce není tak těžké. "Dabing není umění," tvrdil Alois Švehlík, protože to hlavní dávno udělaly filmové originály. Dabing je něco jako zabarvení obrazu, dokreslení typu nebo dekorace hotového díla. Kdo se dívá na dabované filmy s Jackem Nicholsonem, jasně slyší, že to s tou dekorací postavy nebude tak úplně pravda a že by si bez hlasu Aloise Švehlíka stál Jack u českých diváků úplně jinak.

Přirozená herecká rezonance tam, kde to mělo smysl, s téměř nulovým nárokem na mudrování o humanistické kráse hereckého poslání. Nenápadná signatura Aloise Švehlíka - podpis, který jen tak nezmizí.