Anastacia už samozřejmě není to, co byla kolem roku 2000. Ne že by v šestapadesáti ztratila sílu svého hlasu, jeho originální, někdy až řezavě ostrou barvu a energii, ale převálcovaly ji už nejméně tři generace mladších, a tím pádem i módnějších zpěvaček. Ostatně ona a Britney Spears před pětadvaceti lety zase podobně převálcovaly Mariah Carey a její současnice.

Klidně bychom mohli říci, že Anastacia zůstala hudební koncepcí své show v devadesátkách. Místo elektronických hejblat, s nimiž operují nové generace popu, měla solidní klasickou doprovodnou kapelu a na hlas jí nikdo nelepil vokoderové efekty. Ukřičela si to všechno sama. Kapelu tvořilo klasické obsazení se dvěma sboristy (muž a žena) a zdvojenými bicími (také muž a žena). Bubeník patřil spíš do kategorie řezníků, zvláště v prvních skladbách to s agresivitou a hlasitostí přeháněl. Trochu překrýval Anastaciin zpěv - a o ten na vystoupení šlo především.

Pochopitelně, Anastacia už musí hospodařit s hlasem i kondicí. Nejde jen o věk, i když vyšší padesátka už se na výkonu projevuje. Po celou svou dráhu statečně zápasí s Crohnovou nemocí, dvakrát bojovala s rakovinou, a navíc trpí záchvatovou tachykardií. Bylo znát, že tu a tam potřebuje kapku oddechu. Vyřešila je šikovně. Několikaminutový oddech si vybírala při střídání převleků, kdy si místo ní zazpívali sboristé, nebo při dlouhém představování kapely. Šaty vyměnila celkem čtyřikrát, takže vznikly čtyři bloky programu. Ideální odrazový můstek k jejich různorodému naplnění.

Kompozice programu si vůbec zasloužila velký respekt. Jako správná popová hvězda své generace si Anastacia potrpí na to, jak je univerzální. Zazpívala v podstatě kdejaký styl, ale v organizované podobě. Tím, jak díky převlekovým pauzičkám vytvořila čtyři stylové bloky, prezentovala také čtyři hudební přístupy. První blok patřil středoproudému popu a zpěvačka začala hned jedním ze svých největších hitů One Day In Your Life, čímž dostala publikum pod svou kontrolu. Vrcholem bloku bylo jakoby do arabského stylu střižené Sick and Tired. Je zajímavé, že se k arabskému motivu vrátila v závěru třetí části, v Left Outside Alone, jejíž aranžmá bylo orámováno melodií až podezřele podobnou zeppelinskému Kashmiru.

Druhou část bychom mohli označit jako romantickou, pomalou, místy semiakustickou. Odstartoval ji parádní ploužák Heavy On My Heart a vyvrcholil gospelovým závěrem How Come The World Won´t Stop, pěveckou exhibicí se silně emocionálním rozměrem. Kdyby nebylo téhle skladby, mohli bychom mluvit o mírně uspávajícím charakteru.

Rockový či spíše estrádně pop-rockový blok začal dvěma překvapeními. Zatímco se Anastacia v zákulisí převlékala, kapela slíbila publiku rock-and-roll a spustila dva klasické rockové hity - All Right Now od Free, následně vystřídané Sweet Child O´Mine. Ano, klasika od Guns N´Roses! Blok končil vygradovaným Left Outside Alone, které přivedlo její příznivce a hlavně příznivkyně do varu. Ostatně dámské publikum, které cítí sympatie se statečnou zpěvačkou, jeho hrdinkou, na vystoupení převažovalo.

Přídavek, který byl v podstatě tím čtvrtým blokem, přinesl další dva z jejích největších hitů: Not That Kind, podle něhož se jmenuje celé turné, a I´m Outta Love. Oba z jejího debutu z roku 2000. To už byla, jak se říká, "čistá diskoška". Konec byl překvapivý - dojíždělo se znovu Left Outside Alone, ale tentokrát v a capella verzi, která zachovávala hitovou náladu, ale působila zklidňující podobou.

Slušný koncert, kdy i muži, doprovázející na koncert své partnerky a evidentně milující úplně jiné hudební žánry (takzvaní zavlečenci neboli musilové), museli uznat, že Anastacia opravdu umí.