Literární předloha Abbého Prévosta z 18. století se stala předmětem mnoha literárních i hudebních adaptací. V Česku je námět velmi populární zejména díky přebásněné divadelní hře Vítězslava Nezvala, jejíž verše jsou známé pro svou zpěvnost a poetičnost. "Manon je první i poslední můj hřích, nepoznat Manon, nemiloval bych," umí mnozí ještě ze školních lavic recitovat.

Pro Giaccoma Pucciniho šlo přitom o přelomové dílo, jehož operní adaptaci ale málem vzdal. Stejný příběh totiž zhudebnil jeho francouzský kolega Jules Massenet, který s ním sklidil obrovský úspěch, a Pucciniho kolegové ho od kompozice této opery odrazovali. Nakonec se ale skladatel rozhodl vytvořit na příběh neodolatelné krásky, která si podmaňuje mužská srdce, italský pohled. "Massenet to cítí jako Francouz, s pudrem a menuety. Já to budu cítit jako Ital, se zoufalou vášní," řekl. A znamenalo to průlom v jeho kariéře, až s Manon Lescaut Puccini jako operní skladatel skutečně prorazil v hudebním světě. Pěvecké party přitom napsal poměrně náročné, ústřední dvojice je totiž na jevišti téměř neustále, a navíc zpívá ve všech myslitelných polohách, vysoko i nízko položených.

Národní divadlo uvedlo 27. března premiéru nové inscenace této opery v režii slovenské režisérky Slávy Daubnerové. Ta chtěla podle svých slov zdůraznit syrovost příběhu a vyprávět jej z dnešního, feministického pohledu. 

Video: Tariler k nové inscenaci Pucciniho Manon Lescaut

"Chce vyhrát, ale ve světě, v němž se pohybuje, nemá šanci. Ocitá se nad propastí mezi realitou a iluzí a my jsme svědky jejího životního zápasu," říká Daubnerová. Podle ní to na první pohled může vypadat, že dívka využívá muže, kterými je obklopena, ve skutečnosti však oni zneužívají ji. Manon nicméně v jejím pojetí vyznívá nejen jako naivní mladičká dívka plná iluzí o životě, s níž muži vláčí dle libosti, ale také vypočítavá mrcha.

Operu uvedla černobílou projekcí plačící ženské tváře, první scéna přitom poměrně nečekaně patří Manon a jejímu bratrovi, který jí uštědří facku. Odkazuje tak patrně na motiv, že rodiče mladou dívku posílají do kláštera, mezi řádky tak lze číst, že se dopustila nějakého prohřešku. Zároveň reflektuje, jak s mladou dívkou muži kolem ní zacházejí - vnímají pouze její vzhled, rozhodují o jejím životě, jednají s ní jako s majetkem a nebojí se sáhnout k násilí. Možná právě proto se hrdinka Slávy Daubnerové stává cynickou a mužům svým chováním špatné zacházení vrací.

Hudebně nastudoval dílo italský dirigent Simone di Felice a zhostil se toho s vervou. Byť na začátku z orchestru trochu vyčnívaly flétny, nezněl zcela kompaktně a chvílemi přehlušoval sólisty, v průběhu večera nabylo těleso plastičtějšího a barevnějšího zvuku a zejména v mezihrách předvedlo dobrý výkon. Nejznámější instrumentální část, která je předehrou ke třetímu dějství (a již mimochodem použili pro soundtrack tvůrci Hvězdných válek), odměnilo publikum potleskem. 

Pěvecké obsazení nebylo ideální

Pěvecky ztvárnili na první premiéře ústřední dvojici moldavská sopranistka Ghiulnara Raileanu a bulharský tenorista Milen Božkov. Byť pěvkyně disponuje příslušným rozsahem, její výšky byly občas příliš ostré a zasloužily by si kulatější, plnější zvuk. Zvlášť na konci frází pak byla Raileanu chvílemi pod tónem. Božkov zvládl náročný part pěvecky poměrně dobře, i když i on na hlas chvílemi příliš tlačil. Soustředění na zpěv mu však vzalo vítr z plachet v hereckém projevu. Mezi dvojicí na jevišti chybělo napětí a vášeň, tolik potřebné pro vystavění příběhu, zvláště když Puccini v libretu zcela přeskočil část, kdy milenci žijí spolu. O to více je potřeba vzájemné pouto svazující lásky zpodobnit herecky, aby byl cit mezi postavami uvěřitelný, zejména kvůli interpretačnímu posunu ve čtvrtém dějství.

První akt, odehrávající se původně v zájezdním hostinci, zasadila režisérka do motelu poblíž dálnice na ospalém předměstí. V celé opeře zároveň pracuje se symbolikou cesty jakožto životní poutě, kterou hlavní hrdinka během příběhu projde. Zatímco Manon přijíždí do zapadlého motelu se svým bratrem v autě, chudý student Des Grieux na scénu přifrčí na kole. Dobře tak funguje kontrast dívky z bohatých poměrů zvyklé na život v luxusu oproti chlapci, který není nijak zvlášť přitažlivý ani bohatý. Svým "kumpánům" přitom přiváží vzácný úlovek - časopis s plakátem nahotinky. To dává tušit, že mladíka ve skutečnosti zajímá především fyzická krása a sex, do Manon se tak téměř okamžitě zamiluje, aniž by o ní něco bližšího věděl. Stačí mu prostě, že je pěkná.

Dívka, která v úprku s mladíkem vidí příležitost vyhnout se osudu v klášteře, svolí k útěku. Milenku si tak Des Grieux odváží na štangli svého kola. Nicméně těžko říci, proč jim přítomní maloměšťáci mávají, když předtím na Manon shlíželi jako na extravagantní městskou paničku s pohrdáním.

Tahounem představení se stal barytonista Lukáš Bařák coby Manonin bratr Lescaut. Pěvecky byl přesvědčivý a jeho herectví bylo kořením celé inscenace. V druhém dějství se ukazuje jako šikovný "obchodník", když přesvědčí stárnoucího zbohatlíka Geronta di Ravoir, aby Manon za pomoci příslibu života v bohatství a luxusu od studenta odlákal. Sleduje však především svůj prospěch a sestru používá jako pouhý nástroj. Des Grieux, kterého mezitím Manon opustila, ji na scénu přichází v záchvatu touhy po pomstě uškrtit, což ale opět nepůsobí příliš přesvědčivě. Nakonec se nechá znovu okouzlit a s Manon chce uprchnout. Mezitím ale Geront vynáší své obvinění z nevěry a krádeže cenností a Manon je zatčena.

Manon jako Madonna

Zejména druhé dějství pak vyvolává otázky, kam vlastně režisérka a kostýmní výtvarnice Tereza Kopecká chtěly děj opery zasadit. Zatímco většina kostýmů i jevištních dekorací připomíná zmíněné devadesátky, Manon s hollywoodskými vlnami, oblečenou v korzetu se špičatým tvarem podprsenky, zjevně inspirovaném ikonickým outfitem Madonny, u toaletního stolečku obskakují dívky v "sestřičkovských" kostýmcích s čepci jako ze zlaté éry stříbrného plátna. Podobně nesourodě jsou oblečené i další vedlejší postavy, jako by kombinovaly styl 40. a 90. let.

Třetí akt s působivou scénografií "amerického" vězení s pletivovými ploty i reflektory zase Manon zařadí mezi prostitutky oblečené do spodního prádla a kožichu. Cestou do vězení někde pozbyla růžové hedvábné kalhoty a naopak přibyl kožich, kdovíodkud.

Ve čtvrtém jednání se scéna proměňuje na nehostinnou americkou poušť s dráty elektrického vedení a pouliční lampou. Tento obraz přitom podle režisérky inspiroval celou inscenaci. "Každé dějství opery se odehrává na jiném místě. Končí na poušti v Americe, kde Manon umírá. Tento závěrečný, velmi surreálný a poetický obraz se stal inspirací pro celý scénický koncept: poušť, osamělá dálnice a nekonečný horizont s příslibem něčeho, co existuje za ním," uvedla Daubnerová.

Závěr opery má zřejmě ukazovat moment, kdy se Des Grieux rozhodl, že se chce spalující lásky, která ho ničí, za každou cenu zbavit. Manon navíc po náročné cestě trochu pozbyla na své kráse a vitalitě, takže hlavní rys, který ho přitahoval, jaksi vymizel. Možná se mu také hodila emigrace do Spojených států, k níž dívčinu deportaci využil. Des Grieux se na konci rozhodne Manon nechat zemřít žízní a vyčerpáním. Hrdinka umírá sama, opuštěná a Des Grieux po její smrti cítí osvobození. Byť jde takový interpretační posun proti textu libreta, dal by se uhájit, kdyby byla psychologie postav dobře vystavěná a odehraná, což se bohužel nestalo. Protagonistům chybělo vzájemné napětí a vztah mezi nimi nebyl příliš uvěřitelný. 

Ostatní postavy jsou víceméně epizodní. Hezký výkon předvedla Kateřina Jalovcová jako kabaretní zpěvačka, Ivo Hrachovec jako hostinský a seržant, Martin Šrejma coby Edmont nebo Josef Moravec jako stylista (původně taneční mistr). Jindy vynikající František Zahradníček působil jako Geront chvílemi intonačně trochu nejistě.

Záměr režisérky vyprávět příběh naivní dívky, která je obětí hrubého a majetnického zacházení mužů kolem ní a nakonec skončí všemi opuštěná, by mohl vyznít silně emotivně a mnoho žen by se s ním jistě dokázalo ztotožnit. Musela by ale fungovat chemie na jevišti.