Čtyřdílný seriál Adolescent je natočený na pouhé čtyři záběry. Svou avantgardní metodou i těžkým tématem náctiletého vraha mohl působit jako záležitost pro fajnšmekry. Ale během dvou týdnů od uvedení na Netflixu zbořil rekordy, když si ho pustilo přes 66 milionů diváků.

Ti, kteří viděli na karlovarském festivalu či později v české kinodistribuci čtyři roky starý snímek režiséra Philipa Barantiniho Bod varu, asi nebudou ze seriálu Adolescent tak překvapení. Už tehdy natočil Barantini své "gastrodrama" z prostředí luxusní restaurace na jediný záběr. Techniku použil především k tomu, aby zachytil neustálý stres v kuchyni špičkového podniku. Nyní touto metodou sleduje jinou zkušenost, kterou běžně člověk neprožije. Šok z toho, když je váš třináctiletý syn odvlečen těsně po svítání z rodinného domu policií. Přičemž obvinění zní: vražda.

Stačí pár minut, aby došlo k okamžitému napojení na postavy. A pak se lze jen těžko odtrhnout. Ať už od obličeje patnáctiletého Owena Coopera, který ztvárnil o dva roky mladšího protagonistu Jamieho. Nebo od ustaraného, zničeného výrazu Stephena Grahama v roli jeho otce. Právě Graham, který hrál ústřední roli už v Bodu varu a který je tentokrát i spoluautorem scénáře, tu podává zcela magnetizující výkon. Hraje obyčejného chlápka, jenž má svůj instalatérský byznys, ačkoli ho otec v dětství řezal řemenem, svého syna nikdy neuhodil. Ale také málokdy projevil nějaké city, obavy, nejistoty.

Co díl, to jeden záběr. A vlna emocí

A právě to je ústřední téma seriálu: vztah otců k synům. Adolescent navzdory svému názvu necílí primárně na mládež, ale mnohem spíše na rodiče, kteří často moc nerozumí tomu, co se odehrává za dveřmi dětských pokojíčků a na obrazovkách mobilů. A neplatí to jen pro rodiče, ale i pro samotné detektivy, kteří jsou ztracení při luštění instagramových emotikonů a vykládají si vzkazy mezi náctiletými zcela opačně, než byly myšleny.

Takovéto drobné detaily nutí k zamyšlení, jakkoli výstavba nějakého velmi propracovaného světa a komplexní pohled na sociální potíže doby nepatří k hlavním přednostem seriálu. Adolescent je jedinečný spíše v tom, jak nás dovede udržet u postav, které se ocitají v obtížně zvládnutelných situacích, a díky své jednozáběrové metodě nás nutí prožívat tyto situace spolu s nimi, větu po větě, krok po kroku. Tvůrci nikdy nejdou za hranu patosu, ale emočně umí být Adolescent opravdu zdrcující.

Rozhovor s psycholožkou jako thriller

Každá epizoda sleduje trochu jiné prostředí. Nejprve se brodíme všedními procedurálními úkony na policejní stanici, které však pro hrdiny, ale vlastně ani pro kriminalisty nejsou žádnou rutinou - vražda rukama náctiletého chlapce je těžká a emotivní záležitost pro všechny zúčastněné. Druhá epizoda se zaměřuje na školní prostředí a tady tvůrci možná nejvíce sklouzávají k určitým stereotypům o nezvladatelných žácích a vyhořelých učitelích, jakkoli vyprávění naznačuje, že školní prostředí je přece jen komplikovanější místo.

Jenže po drobných pochybách přichází třetí epizoda, jíž dominuje rozhovor Jamieho s psycholožkou, která má posoudit, nakolik je způsobilý chápat, co se vlastně děje, z čeho je podezřelý. Z čistě slovních her vzniká až thrillerové napětí a na jeho pozadí mohou běžet úvahy o mocenských pozicích, genderových rolích i o tom, jak vznikají frustrovaní mužští jedinci, kteří dospívají s internetem a jeho temnými zákoutími, kde jsou hrdiny lidé jako Andrew Tate. Seriál toto téma nechce přehnaně démonizovat, ale ani neposkytuje detailní sociologické analýzy, jen pozoruje a diváky zve k tomu, aby pozorovali také. Naprosto to stačí.

Podobnou sílu má závěrečný katarzní díl, který se konečně plně zaměřuje na pocity otce, který se neumí vyrovnat s tím, co se děje. Stephen Graham coby obrovský chlap s vyzřením pouličního rváče se dovede dostat do hlavy asi komukoli, kdo vychovává syna a přemýšlí nad tím, jak jsou a mají být v době sociálních sítí nastavené mantinely. A vůbec nejde o to, zda diváci v dětství prožili tak traumatické momenty jako protagonista. Nejistoty, jimiž se hrdina trápí, jsou poměrně univerzální. Adolescent ukazuje paradoxní moc online videoték.

Adolescent umí brnknout na struny obav

Snímky natočené na jediný záběr jsou často hity filmových festivalů a klubových kin, ale k širokému publiku se obvykle neproderou. A jakkoli Netflix a spol. často spoustu kvalitního obsahu utopí ve svých algoritmech, které spíše omezují rozsah toho, co lze na platformách vidět, tentokrát naopak vznikl trhák z nečekaného seriálu. Adolescent zabírá, jelikož většinu času ubíhá jako thriller či intenzivní drama, ale přitom nutí publikum díky silnému citovému napojení přemýšlet o situacích, které obvykle spíše vytěsňujeme. A vůbec to nemusí být extrémní představa o tom, jak náš potomek páchá hrůzný hrdelní čin. Adolescent umí brnknout na struny obav z mnohem všednodennějších interakcí.

Na rozdíl od některých dalších zdánlivě nečekaných fenoménů, jako byla třeba Hra na oliheň, seriál Adolescent necílí tak prvoplánově na pohlcení co nejširšího publika. Oproti této jihokorejské žánrové směsi, která též bourala různé druhy diváckých rekordů a taky diváky a protagonisty chtěla lapit do sociálně-kritických témat a nelehkých etických voleb, se Adolescent obejde bez výstředních konstrukcí. Jeho jednozáběrová metoda se sama může stát diskutovanou zvláštností či atrakcí, což posilují historky o tom, jak tvůrci každý díl natáčeli na mnoho pokusů několik dní a někdy použili až jeden z posledních záběrů.

Adolescent je ale jinak střídmý, vypráví jednoduše, v duchu tradic britské realistické kinematografie. Navzdory těžkému tématu nevyznívá zcela bezútěšně, nechce šokovat ani burcovat. To, proč je to tak silný divácký prožitek, má jasný důvod. Jeho základní emocí je empatie.