Podle Hannah Arendtové jako první slovo "kultura" použil Cicero, který hovořil o excolere animum, o pěstování ducha, a to ve stejném smyslu, v jakém dnes používáme nebo jsme donedávna používali výraz kultivovaný a vzdělaný.

Vytrácí-li se v posledních letech kultura z médií i z politiky, kulturní rubriky se většinou věnují jen zpěvákům, seriálovým hvězdám, extravagantním projevům či skandálům a vlády zároveň na kulturu dávají jen zlomek hrubého domácího produktu, ocitáme se v ohrožení. Přeloženo do přesného jazyka - cultura anima, kultura ducha nás přestala zajímat, což se odráží i v pokleslém jazyce politiků. Svět jsme si zjednodušili i tím, že necháváme o pravdě hlasovat, jak na to upozorňoval již filozof Ladislav Hejdánek, ač víme, že pravdu může mít i jeden člověk proti všem. 

Nejspíš za to může v postmoderním světě zmizení váhy přesného slova autorit, které artikulovaly autentické a nesporné hodnoty a společné zkušenosti. Dnes vítězí nad zneužitými slovy snadno zmanipulovatelný obraz, emoce, gesta a rychlost. Přesné slovo se pěstuje již jen v umění či na některých univerzitách, a i na ně se v řadě zemích, včetně Spojených států za Donalda Trumpa, začíná útočit, a to za situace, kdy se celou naší civilizací šíří hněv, bolest, deprese a úzkost z neznámé budoucnosti. Demokratické hodnoty jako mimo jiné solidarita a úcta k přírodě, na kterých naše civilizace byla postavena, se nám hroutí před očima. Místo aby situaci řešily, o migraci hovoří i staré demokratické strany velice podobně jako ještě před nedávnem hovořila krajní pravice i levice, a to se týká i starosti o přírodu a klimatických změn, tedy původního významu slova kultura.

Negramotnost ve vyspělých zemích byla ve velké většině potlačena v 18. století. V 21. století sice prakticky všichni lidé umí číst a psát, ale bez autorit a přesného slova je většina lidí na tom skoro stejně jako byli kdysi negramotní lidé, kteří se bouřili proti parním strojům. Naše civilizace je jen jinak negramotná. Podobně my dnes máme za viníky migranty či ekology, ač i oni jsou na tom stejně jako my. Neexistuje žádná rozumná evropská budoucnost ani kultura, která by byla postavena jen na nacionalismu. Umění, jako nepatrná část kultury je ale právě tím místem, v kterém se svobodně dá hledat a prezentovat kánon, na kterém bychom se mohli shodnout, od kterého bychom se mohli odrazit. Je třeba jen odhodit slupku hněvu, která nás oslepuje, a tím získat odvahu se postavit proti tomu, o čem skoro každý z nás, ať žijme kdekoliv, ví, že je nesprávné a co nám škodí. Vzdor není projevem konfrontace, ale přirozené zvědavosti, která ustavuje jen ty hodnoty, které vydrží. Proto se někdy říká Amor Fati, neboli Miluj svůj osud, i když víš, že každá identita je vězení.

Napsáno pro ČRo Plus.