"Tradiční média jsou mrtvá. Občanská žurnalistika je budoucnost. Od lidí pro lidi - o tom to celé je. Tohle je naprosto zásadní, fundamentální a transformativní věc. To, že si lidé sami rozhodnou o tom, na jakých zprávách a narativech záleží," prohlásil Elon Musk loni v listopadu, když vysvětloval, proč v roce 2022 koupil sociální síť Twitter (kterou přejmenoval na X).

Podle něj tím skončila éra, kdy o tom, co se bude publikovat, rozhodovala hrstka šéfredaktorů významných světových redakcí a majitelů velkých vydavatelství. "Vy jste nyní média!" dodal s apelem na to, aby se uživatelé nebáli své pohledy psát na platformu X a jinam na internet.

Hromadné ničení faktické reality

Tento decentralizovaný až anarchistický pohled na informování si vysloužil vlnu kritiky z řad zastánců tradičních médií. Například mediální historik David Colon napsal pro deník Le Monde, že Muskovo pojetí občanské žurnalistiky není nic jiného než "zbraň hromadného ničení faktické reality". 

Podobně reagoval i Jim Vandehei, šéf zpravodajské platformy Axios. Ten se vůči Muskovu prohlášení ostře vymezil v projevu pro Národní tiskový klub, kde prohlásil, že je to "kravina". Za to si vysloužil aplaus od redaktorů televizní stanice MSNBC, kteří pak zdůraznili, že na sociálních sítích se lže a že společnost potřebuje tvrdě pracující profesionální novináře a editory, aby jim zajistili spolehlivé informace o dění ve světě.

Protitlak a rozhořčení ze strany mediálního establishmentu ovšem není nic nového a překvapivého. Ostatně hořekování nad vzestupem alternativní scény v informačním prostoru probíhá již řadu let, ale zatím se nezdá, že by bylo nějak účinné. Navzdory kritice je trend neúprosný. Tradiční média ztrácejí nejen důvěru, ale i zájem, zatímco alternativa si užívá nebývalé pozornosti a vlivu. 

Objektivita vs. autenticita

Zcela mimo mediální krysí závod, kde se soutěží o čím dál těkavější pozornost čtenářů a diváků, si našel své vlastní místo podcast - volný, dlouhý formát, jenž dokázal zkombinovat intimitu konverzace s obrovským dosahem masmédia. Podcast nesází na objektivitu, vycizelovanost prostřihů a instantních point, ale naopak na atmosféru blízkosti, neformálnosti a autenticity, čímž si vydobyl nesmírnou popularitu.

"Chci si s nimi jenom promluvit. Promluvit si s nimi jako lidská bytost. Tak poznáte, co je člověk opravdu zač. Je mi úplně jedno, o čem se budeme bavit," shrnul podstatu žánru Joe Rogan, který provozuje nejpopulárnější podcast na světě. Pronesl to ve chvíli, když loni do své show zval dva finální kandidáty na amerického prezidenta. 

Kamala Harrisová nakonec na nabídku nepřistoupila. Donald Trump ano. S Roganem hovořil bezmála tři hodiny. Jejich konverzace má v současnosti na YouTube více než 58 milionů zhlédnutí, což je dosah, o němž se většině tradičních sdělovacích prostředků může jenom zdát. 

Otázka vlivu

V porovnání s Harrisovou se Trump v poslední fázi kampaně mnohem více objevoval v celé řadě populárních podcastů a tato strategie mu umožnila oslovit publikum, které tradiční média často míjejí. "Manosféra vyhrála," komentoval Trumpovo vítězství časopis Wired a poukázal na skutečnost, že prezident za vítězství alespoň zčásti vděčí podcastovým influencerům, kteří dokázali oslovit a zmobilizovat především mladé muže, již by se o politiku jinak příliš nezajímali.

Byly to právě loňské prezidentské volby ve Spojených státech, které ukázaly, jak neskutečně vlivným formátem se podcast stal. Někteří komentátoři dokonce přisuzovali formátu takovou roli, že hovořili o "podcastových volbách".  

Zároveň tato skutečnost vznesla řadu otázek o tom, zda by tvůrci neměli svůj vliv více reflektovat a být zodpovědnější ve způsobu, jak k hostům přistupují, a především, jaké hosty si zvou do svých pořadů, které mají posluchačstvo někdy i v řádech desítek milionů. Tváří v tvář ohromné mediální moci, kterou v současnosti fakticky disponují, se totiž dosavadní argument o tom, že si pouze nezávazně povídají s kýmkoli, kdo jim přijde zajímavý, stává čím dál méně přesvědčivým.

Podivní hosti

Ostrou kritiku si v minulosti vysloužil například Tucker Carlson, konzervativní novinář a bývalý moderátor televizní stanice Fox News, který si založil populární podcast poté, co v televizi dostal vyhazov. Mnohé šokoval jeho rozhovor s Vladimirem Putinem, který zveřejnil na začátku minulého roku, kde ruskému prezidentovi poskytl dvouhodinový prostor s minimem kritických a nepohodlných dotazů.

Carlson je dlouhodobě znám podobnou nekritičností, co se týče hostů, jež si zve ke konverzaci. Za zmínku stojí mimo jiné opakovaně trestaný podvodník Larry Sinclair, který tvrdí, že měl homosexuální poměr s bývalým prezidentem Barackem Obamou. Toho si Carlson pozval v roce 2023 do podcastu, aby mu barvitě líčil, jak údajně s bývalým prezidentem-milencem šňupali v Chicagu kokain. Carlson se nijak nepídil po důkazech bizarních tvrzení a nechal Sinclaira vypravovat. 

Bojkot Neila Younga

Nutno ovšem dodat, že podcasty byly vždy kritizovány za nekritičnost, neprofesionalitu a podivnou pestrost hostí, kterým dávají slovo a pozornost, a to nejen ze strany establishmentu, ale i od jednotlivých osobností. Byla to ovšem většinou kritika, která přicházela zvnějšku a kterou alternativní scéna vesele ignorovala.

V roce 2022 například stáhl veškerou svou hudbu písničkář Neil Young z platformy Spotify na protest proti tomu, že je domovem podcastu Joea Rogana. Podle Younga měl Rogan šířit dezinformace o vakcínách proti koronaviru a platforma by tento obsah neměla podporovat. Platforma proti Roganovi nijak výrazně nezasáhla a Young se po dvou letech se svou hudbou zase vrátil.    

Kritika zevnitř

V posledním měsíci ovšem došlo k významné změně. Kritika nepřišla zvenčí, ale zevnitř komunity podcasterů, kteří začali apelovat na to, aby se výběr hostů přestal brát tak lehkovážně. Věc odstartoval opět Rogan, který v dubnu uspořádal tříhodinovou výměnu názorů novináře Douglase Murrayho a komika Davea Smithe o válce, kterou Izrael vede v Pásmu Gazy. 

Murray se během debaty ostře pustil do samotného Rogana za to, že pravidelně dává prostor lidem, jako je Smith, kteří se vyjadřují k vážným tématům - od války na Ukrajině přes konflikt v Gaze až po pandemii covidu - aniž by k nim měli jakoukoli odbornost. A když jsou následně konfrontováni s fakty, často se schovávají za výmluvy typu "Já jsem pouhý komik".

To ostatně vzápětí Smith udělal a dodal, že sice není expert, ale že to přece neznamená, že nemá právo mít svůj názor. Konflikt rozpoutal širokou debatu nad otázkou, zda by doopravdy měl každý mít možnost mluvit, do čeho se mu jen zlíbí, a to zvláště na platformě, která jeho hlas vynese k milionům lidí. 

Trable v Podcastistánu

Celou záležitost glosoval další významný podcaster Konstantin Kisin, který se rezolutně postavil na stranu Murrayho. Poukázal také na skutečnost, že Roganova přílišná otevřenost vedla v minulosti k tomu, že si k sobě na popovídání v minulosti pozval i několik apologetů nacismu. 

Kisin systém nešvarů podcastové scény nazývá "Podcastistán" a rozebírá jeho rysy. Podcastistán podle něj vzešel jako reakce proti liberálním elitám, které reagovaly s rozhořčením i na pravdivé, byť nepohodlné skutečnosti. Bylo to místo, kde se mohly podobné myšlenky svobodně diskutovat, což bylo také zdrojem přitažlivosti a síly tohoto prostředí - alespoň zpočátku. 

Postupem času se však tato otevřenost proměnila v sebestředný ekosystém, kde autenticita a charisma převážily nad pravdivostí a kde se transgrese často zaměňuje za odvahu. Konspirativní myšlení a zábavná hodnota se staly taháky, které rozhodují namísto relevance, odbornosti či odpovědnosti. Podcastistán tak podle Kisina přestal být svobodným fórem pro hledání pravdy, ale pokřivenou paralelní realitou, kde se publikum nechává unášet dojmem, nikoli argumentem.

Co s tím?

Dobrou zprávou je, že kritická zpětná vazba konečně proniká dovnitř systému - a snad začíná i působit. Murrayho výtka se propsala do obecné diskuse a nezdá se prozatím, že by se dala snadno zamést pod koberec. Mají-li podcasteři přijmout za svoje Muskovo provolání o tom, že "média jsou nyní oni", budou se podle toho muset začít i chovat. Optimisticky bychom mohli očekávat, že začíná jakési období dospívání pro alternativní média, jehož součástí může být i větší odpovědnost.

Jiný pohled nabízí spisovatel Ralph Leonard v komentáři na serveru UnHerd. Podle něj představují potíže Podcastistánu "pouhé výfukové spaliny", tj. negativní externality svobodného a otevřeného veřejného pléna. Odpovědnost bude vždy na nás jako na publiku, které si musí rozhodnout, zda bude dál poslouchat.