Platí to o Donaldu Trumpovi i Andreji Babišovi. Jsme líní se sami starat o nápravu a mylně se domníváme, že Evropská unie nás zbavuje rizika. To naši civilizaci přivádí do nebezpečného stavu morální otupělosti. Komentátoři si proto čím dál častěji kladou otázku jako například David Brooks: Jak je možné, že pro sedmdesát milionů Američanů je Trump přijatelný, i když lže, podvádí a chová se nečestně?

Stejně jako se u nás ptá Martin Fendrych: Jak je možné, že Babiše chce volit přes 30 procent občanů, když je léta podezřelý z dotačního podvodu a trestního činu poškozování finančních zájmů EU?

Ještě v druhé půlce minulého století platil morální kodex založený na děděných tradicích dokonalosti, jehož garanty byly obecně uznávané autority. A úspěšný byl ten, kdo usiloval o naplnění obecně uznaných standardů, a to nejen kvůli cti a penězům, ale proto, že se chtěl vyrovnat s těmi nejlepšími.

Široký kontext při mapování těchto nebezpečných změn v naší společnosti dal ve své knize Ztráta ctnosti: K morální krizi současnosti letos zemřelý skotský filozof Alasdair MacIntyre. Ten upozornil na to, že k prvnímu narušení Božího zákona, který dával člověku morální řád, došlo za osvícenství v 18. století. To se odklonilo od náboženství a vyzdvihlo rozum: odňalo prvenství komunitě, která definovala role, a nahradilo ji prvenstvím autonomního jedince. Tím se zřeklo hledání odpovědí na otázky: Odkud přicházím, kdo jsem a kam směřuji?

Teprve absence těchto otázek umožnila banalizaci smyslu života, s níž přišli autoritáři, jako byli Lenin, Mao, Hitler, dnes Trump a u nás Babiš, kteří vnutili lidem myšlenku: Chcete dát svému životu smysl? Pochodujte se mnou.

Poznáme je snadno: aby mohli prosazovat svou vůli, musí zničit existující instituce: obsadit je svými lidmi, kteří byli vybráni pouze díky své loajalitě, a ne kvůli erudici. Za takové situace, jak zdůrazňuje Snyder, ale již nejde o politiku, protože ji formulují právě instituce, které musí být obsazené kompetentními lidmi.

Tím se otevřel prostor pro zneužívání slov a morálky k prosazování vlastních preferencí, o což všem autoritářům jde. Takový člověk začne považovat občany jen za prostředky k dosažení vlastních cílů a svůj úřad za osobní majetek, který může využít k tomu, aby získal, co chce. Bývalé instituce se mění v jeviště, na nichž ukazují, jak jsou úžasní.

MacIntyre vidí vykročení z pasti v obnově slovníku, kterým lze formovat nejen rozum, ale i srdce a vůli. Otázka je, jestli na to není v naší bohaté a zlenivělé civilizaci pozdě.

Napsáno pro Český rozhlas Plus.