Po trojích parlamentních volbách v roce 1990 v Česku překonali pětiprocentní klauzuli pro vstup do sněmovny jen Občanské fórum (OF), komunisté (KSČ), Křesťanská a demokratická unie (KDU) a Hnutí za samosprávnou demokracii - Společnost pro Moravu a Slezsko (HSD-SMS). Neúspěšné subjekty pak z těchto voleb vyvodily různé strategie. Jednou z nich bylo uzavření koalice, která by jim pomohla překonat pro ně samostatně obtížně zdolatelnou uzavírací klauzuli. A tak vznikla Liberálně sociální unie (LSU).

Její počátky spadají do jara 1991, kdy volební spolupráci uzavřely Zemědělská strana, vedená bývalým vysokým představitelem JZD Slušovice Františkem Trnkou, a národní socialisté, přičemž v dohodě o spolupráci byla použita formulace "volební koalice se společným volebním programem".

Zatímco ve volbách v roce 1990 se ještě nerozlišovalo mezi samostatně kandidující stranou a koalicemi (oběma stačilo pro získání poslaneckých křesel zdolat pětiprocentní hranici), pro volby 1992 byla schválena vyšší klauzule pro koalice (ve volbách do českého republikového parlamentu pro dvě strany sedm procent, tři strany devět procent, čtyři a více stran 11 procent).

Koalice se zaregistrovala jako hnutí

Strany tvořící koalici tak v prosinci 1991 nechaly zaregistrovat LSU coby politické hnutí, jehož se staly kolektivními členy (individuálním zájemcům o členství vstup umožněn nebyl). K těmto stranám se následně přidali i Zelení a také zcela marginální Hnutí zemědělců. V průzkumech se pak preference LSU pravidelně pohybovaly nad uzavírací klauzulí v rozmezí šest až sedm procent.

Čáru přes rozpočet vyhlídkám LSU pro získání mandátů v prvním českém republikovém parlamentu ale málem vystavila Česká volební komise (ČVK). Jednalo se o orgán, jenž měl - stejně jako dnešní Státní volební komise - na starost dozor nad dodržováním právních předpisů o volbách v Česku. Rozdíl byl ale v tom, že dnešní komise je tvořena z drtivé většiny státními úředníky a navíc existuje soudní dohled nad volbami. Naopak tehdejší Česká volební komise byla tvořena po dvou členech z každého kandidujícího subjektu.

Dne 29. dubna 1992, pět týdnů před volbami, rozhodla česká komise, že se při sčítání hlasů bude na LSU pohlížet jako na koalici čtyř stran, a bude se tak na ni vztahovat jedenáctiprocentní klauzule. Takový závěr přitom prošel o jediný hlas. Absurdnost situace doplnilo, když v tentýž den Ústřední volební komise, jež měla na starosti československé federální volby, naopak velkou většinou svých členů rozhodla, že v případě LSU se jedná o hnutí (jeden subjekt) a bude se na ni vztahovat základní pětiprocentní klauzule.

Neshodli se ani právníci

Předseda unie Trnka hovořil o likvidaci opozice, chtěl žádat o mezinárodní kontrolu voleb a avizoval žalobu k soudu. Podle šéfa stranické legislativní rady LSU a pracovníka Ústavu státu a práva Československé akademie věd Michala Lakatoše si tím Česká volební komise přisvojila pravomoc, která jí nenáležela. LSU totiž byla coby hnutí zaregistrována českým ministerstvem vnitra. Vladimír Balaš, tehdejší zástupce ředitele Ústavu státu a práva (a nynější poslanec STAN), také soudil, že komise musí považovat LSU za hnutí, jelikož jej tak zaregistrovalo vnitro.

Naopak pozdější soudce ústavního soudu Vojtěch Cepl, tehdy proděkan Právnické fakulty UK a lídr jedné z pražských kandidátek Občanské demokratické aliance (ODA), se přikláněl ke stanovisku české komise s tím, že šlo ze strany LSU o obcházení ducha zákona, a kritizoval převládající porevoluční právní formalismus. Za nedostatek ale považoval, že se o takových věcech, k nimž by měl být kompetentní jen soud, "rozhoduje nějakým hlasováním komise". Na některé kompetenční věci tehdejší volební zákon zkrátka nemyslel.

K podání žaloby ze strany LSU ale nakonec nedošlo, jelikož na její žádost se uskutečnilo o 15 dnů později mimořádné zasedání České volební komise, která většinou čtyř hlasů změnila názor a LSU prohlásila za jeden subjekt. Za tuto změnu vděčila LSU zástupcům levicových a středolevých stran a také sládkovcům, zatímco strany na pravici hlasovaly proti.

Po volbách pak podal Klub angažovaných nestraníků k Nejvyššímu soudu stížnost. V ní se odvolával na to, že LSU sice byla ministerstvem vnitra evidována jako politické hnutí vytvořené na bázi kolektivního členství tří politických stran, ty však zůstaly individuálně zaregistrovány a nadále vykonávaly samostatnou činnost.

Jejich stížnost ale byla neúspěšná, když Nejvyšší soud na konci června 1992 seznal, že "volební zákon nemá žádné bližší ustanovení o tom, jak odlišit případy koalic, kdy jde například o dohodu politických stran jako dílčí části široké dohody o povolební spolupráci, nebo účelové podání společné kandidátky k překonání procentní klauzule pro vstup do zastupitelských sborů". Tím kauza LSU skončila.

Rozklad začal záhy

A jaký byl další osud LSU? I ten nám může naznačit jisté paralely pro možnou budoucnost. Ve volbách do federálního shromáždění (tedy do společného federálního parlamentu) volilo LSU 5,84 procenta voličů do Sněmovny národů a 6,06 procenta do Sněmovny lidu. Do českého republikového parlamentu 6,52 procenta voličů. Ti v prvním skrutiniu při rozdělování mandátů jednotlivým kandidátům zahýbali svými preferenčními hlasy stranickými poměry v rámci této kryptokoalice. Voliči LSU totiž překvapivě celkem výrazně preferovali "zemědělské" kandidáty. Ti z celkového počtu celkem 18 mandátů ve federálním a republikovém parlamentu ovládli 13 křesel.

Ve druhém skrutiniu, v němž získala LSU dalších deset mandátů, o jejichž personálním obsazení již rozhodovala stranická grémia bez ohledu na počty získaných preferenčních hlasů naprosto dle svého vlastního uvážení. V něm došlo k vnitrokoaliční "nápravě" poměru získaných mandátů, kdy národní socialisté a zelení dostali po čtyřech poslancích (včetně jejich předsedů Ladislava Dvořáka a Aleše Muchy) a zemědělci již jen dva (tato možnost vnitrokoaliční "nápravy" zmizela z volebního zákona po roce 1998).

I tak ale rozklad LSU začal velmi záhy. O prvního poslance přišla koalice už na konci září 1992, kdy její klub v republikovém parlamentu opustil jeden z dnešních výrazných Putinových příznivců Jiří Vyvadil, hlasující s Klausovou vládou. K němu se v listopadu 1992 přidal Pavel Hirš.

Proti Trnkovi v čele LSU se stavěli i další poslanci za národní socialisty, takže si šéf koalice necelého půl roku po volbách před novináři povzdechl, že takový rozhádaný spolek by nevolil ani on. Definitivní konec spolupráce tří stran nastal v červnu 1993, kdy nejprve z LSU vystoupili národní socialisté a o tři měsíce později i zelení (později se objevily i spory o rozdělení státního příspěvku na činnost politických stran). V té době se již preference LSU pohybovaly okolo jednoho procenta.

Značka LSU se nedožila ani konce volebního období, jelikož se její zbytečky spojily s rovněž již naprosto marginálními zbytky moravistů do Českomoravské unie středu, kterou ve sněmovních volbách podpořilo zhruba 27 tisíc voličů (0,45 procenta). Z jejích ve volbách v roce 1992 zvolených 28 poslanců pokračovalo po roce 1996 v zákonodárných sborech několik jedinců v barvách ČSSD.