Toto je citát z nedokončeného eseje Václava Černého Vývoj a zločiny panslavismu: "Rusko není ani Evropa, ba ani Asie, nýbrž osobitý svět sám pro sebe, povolaný vládnout oběma druhým. A sovětismus není socialismus, lidová demokracie není demokracie a sovětský slavismus není humanismus. Nýbrž vše dohromady jsou jen tři formy téhož násilí, jímž je pseudokomunistický imperialismus panruský. Je stěží uvěřitelné, jak málo se změnil, jak strnule mechanicky, a přece účinně působí jeho vrozený byzantinismus. Ve skutečnosti komunistický sovětismus je věrná reflexe carského despotismu… Církev posvěcuje státní absolutismus, a zato je chráněna státem všemi prostředky jeho absolutismu. Nevěřit v učení strany je zločinem… Bůh v Rusku nepřestal milovati policisty a denuncianty. Lid je tam jako materiál státních a sociálních pokusů, násilí, žalář, vypovězení, konfiskace jmění, tělesné tresty jakožto prostředek."

Připomínám tuto ukázku z jeho díla nejen proto, že nedávno uplynulo 125 let od jeho narození, ale i proto, že jeho myšlenky jsou stále aktuální, stejně jako jeho Paměti, které poprvé vyšly v roce 1984 u Josefa Škvoreckého v Torontu. Dnes by mohly patřit k povinné četbě na univerzitách. Najdeme v nich třeba tuto pasáž: "Majetek po vysídlených Němcích, takzvaný Fond národní obnovy, byl odhadován na 80 miliard, pak z nich zbyla těch miliard necelá polovina asi 34, rozdíl byl rozmrhán, rozmlácen, rozkraden." Jak je vidět, po roce 1945 i po roce 1989 jsme se chovali podobně. Toho se ale již Václav Černý nedožil, zemřel 2. července 1987, ale jeho odkaz je stále platný: intelektuál se nesmí nikdy vzdát svých slov, svého rozumu a sám sebe.

Před mnichovskou dohodou se podílel na vzniku manifestu československých spisovatelů "K svědomí světa". Za okupace byl činný v protinacistickém odboji, od roku 1944 byl až do konce války vězněn. V padesátých letech nesměl přednášet. A podobně i po sovětské okupaci v roce 1968, kdy se přidal k disentu a byl signatářem Charty 77. V té době publikoval pouze v zahraničí. Po gymnáziu v Náchodě studoval na lyceu v Dijonu a po absolvování romanistiky a filozofie na Karlově univerzitě se stal v Ženevě nejmladším docentem srovnávací literatury. V roce 1934 se vrátil do Prahy, kde kromě práce na univerzitách v Praze a Brně vedl v letech 1936 až 1938 kulturní rubriku Lidových novin. Václav Černý patří mezi těch pár osobností českého intelektuálního života, které jako by byly větší než život a jejichž silný hlas nám právě v těchto dnech chybí. Připomíná nám, že smysl svobody spočívá v tom, že přesahuje hranice jedné mysli.

Napsáno pro ČRo Plus.