Paradoxně historicky proti dovozním clům protestovaly především chudší vrstvy obyvatel - tedy ty, které nyní volily Donalda Trumpa, který tvrdí, že chce hájit jejich zájmy.

Když vznikly Spojené státy, federální vláda neměla žádnou přímou federální daň a neexistoval žádný daňový úřad. Federální vláda se financovala prostřednictvím dovozních a vývozních cel vybíraných tehdy celnicemi v přístavech na pobřeží Atlantiku. V té době Spojené státy vyvážely především suroviny (jako dřevo, kůži, tabák, bavlnu) a z Evropy dovážely hotové výrobky a luxusní zboží. Federální vláda měla jen velmi limitované pole působnosti a odpovědnosti a financování federálního rozpočtu z cel bohatě stačilo.

Podle toho, jak Trump prezentuje některé aspekty svého programu, se dá odhadnout, že jeho cílem by bylo vrátit se do nějaké romantizované verze tohoto zlatého věku. Ukazují se však ty trhliny, které existovaly už tehdy. Americká společnost devatenáctého století byla rozdělená nejen v otázce otrokářství, ale i v otázce celních tarifů. Zemědělská populace hlavně na jihu získala oprávněný dojem, že celní tarify chrání průmyslové zájmy výrobců na severu, zatímco na ně jsou uvaleny daně v podobě dražších zemědělských nástrojů, které si kupují.

Vedlo to dokonce k hrozbě rozpadu Spojených států. V roce 1828 došlo k tzv. nulifikační krizi. Jižní Karolína tehdy prohlásila, že nebude respektovat (nulifikuje) celní tarify v roce 1828, které byly silně protekcionistické. Jižní Karolína dokonce hrozila, že pokud se federální vláda bude snažit o jejich prosazení silou, tak vystoupí z Unie. V roce 1833 vláda tato cla raději zrušila.

Otázka celních tarifů však žila dál a hýbala politikou devatenáctého století. V padesátých letech byly v reakci na přebytky ve federálním rozpočtu tarify sníženy. V roce 1861 těsně před vypuknutím občanské války byly zavedeny Morrilovy tarify, které zvýšily cla a vláda prezidenta Lincolna je dále zvyšovala kvůli požadavkům válečného rozpočtu. Ten se samozřejmě nedal ufinancovat jen samotnými cly, a tak se poprvé objevily přímé federální daně.

Po občanské válce zůstávaly celní sazby vysoké a dostaly se znovu do centra politických debat během žhavé prezidentské kampaně uprostřed hospodářské krize v roce 1896. Hlavním tématem se tehdy stal boj o to, jestli bude měna pevná (zlato), nebo inflační (stříbro), což na trzích vyvolalo nejistotu, jestli USA budou splácet své závazky ve zlatě. Lidé se vrhli na vykupování zlatých rezerv USA.

Populistické hnutí, které vzniklo po občanské válce na obranu zemědělských zájmů a obecně zájmů chudších částí populace, začalo stále důrazněji požadovat, aby byly celní tarify, které představují nepřímé zdanění širokých vrstev lidí, nahrazeny přímým zdaněním bohatých progresivní federální daní z příjmu. Tehdy tento populistický nápor republikáni ustáli, právě proto, že populisté mimo snížení celních tarifů požadovali i inflační měnu a republikáni se postavili na stranu zlatého standardu, na který přešla většina ostatních vyspělých zemí. Prezident McKinley tarify následně ještě o něco zvýšil.

Vítězství demokrata Woodrowa Wilsona před první světovou válkou nakonec přineslo zavedení federální daně z příjmů a snížení celních tarifů v roce 1913. Drtivá většina populace daň z příjmů při jejím zavedení neplatila. Situace se samozřejmě dramaticky změnila vstupem USA do první světové války, kdy bylo potřeba financovat válečné úsilí.

Po válce republikáni snížili daně z příjmů a znovu zvýšili celní tarify jako návrat k "normálu." Nejznámější a nejtragičtější epizodou byla reakce na vypuknutí Velké hospodářské krize. V roce 1930 byl přijat Smooth-Hawleyho celní sazebník (pojmenovaný podle senátora Reeda Smootha a kongresmana Willise Hawleye), který zvýšil tarify na nejvyšší úroveň od roku 1828. Ostatní země na to tehdy zareagovaly zavedením odvetných cel a objemy mezinárodního obchodu se během několika měsíců propadly na úroveň před rokem 1913. Existuje široká shoda v ekonomické profesi o tom, že vysoké tarify a celní války měly velký podíl na hloubce a závažnosti velké hospodářské krize, se všemi dalšími negativními jevy, jako byl nárůst politického extrémismu.

Smooth i Hawley přišli ve volbách v roce 1932 o svá křesla v kongresu a senátu a jejich celní zákon byl v roce 1934 zrušen. Poválečný vývoj pod taktovkou USA pak přinesl redukci celních bariér pro globální obchod a odstartoval éru globalizace západní polokoule.

Dnes to vypadá, že se nacházíme na dalším historickém předělu tohoto vývoje. Existuje myšlenkový proud, který se na všechno, co se odehrálo po roce 1945, dívá jako na úpadek západní civilizace. Trump je ztělesněním určitých aspektů tohoto proudu, ale uvádí je do praxe velmi pokřiveným způsobem. Jeho počin může vést - nechtěně - k celkové destrukci ještě dnes existujících obchodních bariér a v Republikánské straně mohou převládnout lidé s jasnějším ekonomickým myšlením. Bohužel tu ale máme i oživení některých velmi starých omylů a pověr hospodářské politiky. I ti, co Trumpovi fandili nebo mu ještě pořád fandí, by před tímhle neměli zavírat oči.

Autor je ekonom